Sovětská okupace 1945 je lež za bílého dne

Tehdejší sovětská vojska odešla průběžně do konce listopadu 1945. Tedy osvobodili a odešli. To my jsme vyměnili svobodu za odsun Sudetských Němců. Mohli jsme klidně zaujmout postoje jako Finové či Rakušani.

Děkuji Lidovým Novinám, jak mi ukázaly, že nejsem se svými pochybnosti osamocen.

Pomsta za Mnichovskou dohodu byla pro nás důležitější než všechny morální imperativy. Smůlou ovšem bylo, že k realizaci „odsunu“ jsme potřebovali souhlas všech mocností, které s odvoláním platnosti Mnichovské dohody otálely, a to tak, že jako první ji zcela tehdy odmítl Sovětský svaz, poté teprve část signatářů. Postavení Itálie v tomto ohledu je ovšem v pozadí zcela slábnoucí.

Díky otálení západu, který málem neuvažoval v prvních letech války o podmínkách existence Československa, se obrátil Beneš na Sovětský svaz, který mu dal, co chtěl. Daní za to byla budoucí socialistická orientace, které ostatně i Beneš byl osobně nakloněn. Vedle skvělého postavení naší předválečné ekonomiky ve světě, se nepřipomíná útlak, který to umožnil. Vedle pracovního hrdinství kapitalistického střihu byla u nás tradiční korupce, lemovaná zneužíváním postavení i moci. Proto jsme měli jednu z nejradikálnějších poboček KSČ, protože v prostředí mezilidského útlaku se jí samozřejmě mimořádně dobře dařilo. Lidé měli i slavných podnikatelů plné zuby. Arogance podobná jako dnes. A tak bohužel uvěřili světlým zítřkům. Dlužno podotknout, že se situace mnohých zlepšila, jistota existence, kterou ocenily zejména rodiny s dětmi obecně stoupla. Oběti na svobodě se zdály zanedbatelné, malé, zvládnutelné.

Pochopitelně se lidé zklamali a po pokusu o socialismus s lidskou tváří jsme všichni skutečně zažili okupaci v roce 1968. To okupace byla nade vší pochybnost. Nicméně sovětská vojska bez jediného výstřelu odešla po roce 1989. Měli bychom mít trochu úcty k takovému řešení. Ale my si nevážíme ničeho a nikoho, ani vlastních hrdinů. Vytáhneme je vždy jako mávátka, když se nám zrovna hodí. Po Palachovi se upálili další, ale kolik jich umíme vyjmenovat? A byli to blouznivci nebo hrdinové, kteří napodobili první originální pochodeň? Stále je mnoho otázek.

My se dnes tváříme, jako bychom procitli dva dny po pádu komunismu. Drtivá většina informací byla brzy po revoluci sametové známa a diskutována, ale nikdo neřekl, že jsme nebyli osvobozeni, avšak okupováni. To teprve tlak historiografické ideologie z Ukrajiny vyvolal drtivou pravdu odkudsi ze skladu nejasností. Nejsem jistě jediný, kdo žasne nad aplikací ukrajinských výmyslů z hlavního prezidentského stanu v našem veřejném diskurzu. Tedy přiznám se, že jsem žasl tak do roku 2023. Pak jsem si přečetl různé brožurky projevů pana prezidenta Zelenského a viděl jsem vše, co u nás bylo o konfliktu řečeno a napsáno, že je to z jejich původní dílny. Některé formulace jsme přejali zcela bez úprav.

Letos přibyla ta okupace, ale je následována dalším neuvěřitelným heslem: Ukrajina se stala jedním z vůdců svobodného světa (Evropy, nebo jen Česka?). Kdybychom si připustili, že Ukrajina vítězí, jak již třetím rokem tvrdí, samozřejmě Putin již dávno zemřel kojotskou smrtí, a Ukrajinci zaujali místo Ruska. Spláčeme nad výdělkem. Ukrajina bude stejně obtížný soused Evropy malých států jako dnešní Rusko. To se tušilo již v době, kdy se po dohodě USA a tehdejšího Ruska odebraly Ukrajině jaderné zbraně. Kdyby to se samostatností a svobodou tehdy někdo myslel vážně, tyto zbraně by jim samozřejmě nechal.

Bohužel jsem pesimista. I slabší země než Ukrajina, si dokázaly vyvinout jadrnou zbraň. Ukrajina na tom nepochybně pracuje, a ještě se budeme pěkně smažit na nápadech nevyzpytatelného režimu, který sám nemá žádnou představu o budoucnosti, mimo úplné totální likvidace Ruska. Již dnes se to propisuje až k nám, takže se musíme naučit snášet i to, že občas budeme úplný satelit Ukrajiny. Měli bychom uvažovat samostatně nebo to tady raději rovnou rozpustit?