Smíření se nepodařilo rozbít

Navzdory zcela anachronickému sjezdu posledních pohrobků „sudetismu“ se nedostavuje víc než kritika těchto historických packalů a zpackaného smíření po smíření. Nikdo nenaskočil na nějakou kritiku vůči všem Němcům. Kritika je oprávněně směřována jen vůči magorům, kteří rozpoutávají uzavřené otázky.

Ukazuje se, že mají žluklé máslo na hlavě. Nechtěli nás v EU, ale ani tomu však nedokázali zabránit. Musíme si to ovšem pamatovat, že naši přátelé – byvší krajané – nevynechají jedinou příležitost, jak nás poškodit, jak narušit vyřešené a dojednané vztahy.

My jsme se s Němci smířili v roce 1997 společnou deklarací. Jistý mančaft zřejmě toto smíření prospal, neví o něm, neslyšel ani omluvu Václava Havla dokonce směrem k „vyhnaným sudetským Němcům“, daleko před rokem 1997.

Je otázka, zdali je možné se vůbec kdy smířit s někým, kdo přes deklaraci smíření znovuotevírá témata uzavřená dohodou na nejvyšší státní úrovni. Dejme tomu, že se za nás nadšení přátelé mančaftu nějak s něčím smíří, ale bude to stačit? Nedoslechneme se zanedlouho o nových požadavcích? Nedoslechneme se opět, že každá smlouva je jenom cár papíru? Může mít smíření s těmito super Němci vůbec nějakou konečnou podobu, která bude respektovat spravedlivé zájmy obou stran?

Já jsem plně smířen. Odpustit mohu jedině to, co se stalo mně. Nemohu mluvit ani za ty zjevně nespravedlivě zemřelé či odsunuté. Rozum do hrsti. Využijme situace, která uklidila ony nepořádné problémy právně neujasněného soužití. Neházejme jakési kolektivní trauma minulosti na nové generace.

Mohl bych snášet důkazy podivného chování českých Němců v českých dějinách. Někdy by na to neměli Němci žádnou příčetnou odpověď. Stačí vzkřísit Badeniho jazykové nařízení. Reakce Němců u nás byla příznačná. Zuřivost a nadřazenecká zarputilost. A nebyl to první či jediný problematický případ, který poznamenal povědomí Čechů o českých Němcích.

My Češi naštěstí takovým velikášstvím netrpíme. Pokud někdo v Čechách vnese představu Velkého Česka rozléhajícího se od baltického Královce po jadranský Terst, sklidí u nás posměch. Mohli bychom vznášet požadavky vůči území Zakarpatské Ukrajiny? Žádat reparace za ukradený český majetek, školy a silnice? Morální povinností naposledy samostatné Ukrajiny bylo vrátit zakarpatské území nebo nabídnout kompenzaci. Ale Ukrajina ráda přijala imperiální dědictví Sojuzu. Klidně bych pochopil, kdyby alespoň dala tamním Rusínům samostatnost, tak jak byla po první světové válce naplánována. Svoje zisky však nikdo dobrovolně nevrátí, leda by se o to svedla zas „úspěšná“ válka.

Ačkoli nám nasazují naši „přátelé bývalí krajané“ prasečí hlavu, tak se u nás o zločinech souvisejících s odsunem mluví v různých rovinách od 60. let. Nejvíce samozřejmě po sametu. Neoddiskutovatelný obraz oněch událostí líčí například film Habermannův mlýn. Příkladů by bylo mnoho. Odborní badatelé od archivů po archeology otevírají i dávné masové hroby, pokud se o nich ví.

Přiznejme si, že bychom však měli stovky důvodů vymáhat minimálně informace po obětech našich ztracených spoluobčanů. Ptejme se jak zahynul takový Josef Čapek. Jakým způsobem jednali Němci na konci války, kdy likvidovali dokumenty o vyvlastněných dětech. Řadu svých zločinů kryli tím, že žádné dekrety jejich vůdce nepodepsal. Jednalo se za bukem někde ve Wansee. O konečném řešení, které jsme našim spoluobčanům rozhodně nenaordinovali.

Nemluví se o společném arizování majetku židovských spoluobčanů. Nad mnoha zločiny války se bohužel zavřela voda. Denaficikace v Německu byla předčasně ukončena pro neúnosné přetížení soudů a státní správy. Ze zcela stejných důvodů bylo pokřiveno i vykonávání dekretů prezidenta Beneše. Pokud chceme revidovat výsledky války, chceme novou válku. Bude-li mančaft pokračovat ve svém úsilí, setká se zcela jistě s tvrdým odporem. Čechům nakonec dojde trpělivost a odmítnou jakékoli jednání a vracení se ke skončené minulosti. Já osobně pro to udělám maximum, protože jedině tak můžeme udržet mír pro naše děti. Žádné prolamování nebude, ani té deklarace z roku 1997, protože jsme všichni jen lidé a nikdo není nadčlověk nebo vyvolený národ.