Radost z přátelského ultimáta

Nemohu dospat rána z nadšení nad přátelským americkým ultimátem. Konečně jsme potřební k řešení obrany západního světa před jeho všemi ostatními nezápadními nepřáteli. A jestli do konce roku nezaplatíme, zabaví nám prezidenta!

Dříve se nás nikdo na nic neptal. NATO si žilo svým životem, my jsme platili méně a NATO bylo úplným satelitem USA. Zatáhlo nás, malou bezvýznamnou zemičku do více jak desítky misí po světě. Dokonce až do Afghánistánu.

Ale nyní, kdy budeme právoplatnými PLATÍCÍMI členy aliance, budeme se konečně moci ptát. Jaký další útok a kde bude v našem obranném zájmu? Jaká je hranice mezi angažováním USA a NATO? Proč se NATO neangažovalo v případě ohrožení Evropy imigrantskou krizí? Proč se potom s členem NATO, Tureckem, musela uzavřít pod tlakem podivná smlouva, která najednou opravdu proud migrantů zmírnila? Angažovalo se NATO v Sýrii? A proč ne? Jaký má NATO postoj ke Kurdům, zejména na území Turecka a potažmo na území Iráku a Sýrie? Samé lehké otázky, které snadno ministr Stropnický odbude nějakým mlhavým prohlášením o nadnárodním vojenském tajemství.

Idea NATO se u nás projeví tím, že se nám zemí projedou kosmetické jednotky, které symbolizují americkou přítomnost ve východní Evropě.  Kdybychom ovšem měli vlastní jaderné zbraně, nemuseli bychom škemrat o nějakou pomoc u NATO, museli by s námi jako s národem už navždy počítat. Tak co moji milí vlastenci, nebyla by to paráda, navždy se přestat bát Německa a Ruska, i USA?