Racionální důvody a nesnesitelnost nesouhlasu

Novinář má věcně informovat. Může komentovat a mít svoje názory. Nemůže ale beztrestně nařknout a nedoložit svá tvrzení důkazy. Pokud nařkne a nedoloží, musí počítat s nedůvěrou a je normální a logické, že může být odmítán.

Za celou porevoluční dobu pamatuji různé napjaté stavy mezi politiky a novináři. Nikdy ale nebyly doprovázeny hysterií, které se blíží iracionalitě a vyjadřování z éry padesátých let minulého století. Nebo ano? V první fázi zde byla politická izolace komunistů v parlamentu a různých extrémních stran (např. Sládek). Velké politické bloky se napadaly (myslím ODS versus SOCD). Občas bylo horko, když se vynořily různé kufříky a kompromitující materiály. Různí novináři měli své zastánce i ochranky. Pamatuji i politické přeběhlíky přímo v parlamentu.

Všechny tyto boje byly v zásadě věcné, měly konkrétní obsah? Určitě ne. Ale nevyznívaly tak výhrůžně, totalitně jako dnes. Do vysoké míry se nepochybovalo o budování kapitalismu pomocí tržního mechanismu, který postupně pokřivil systém dotací, takže z obsahu konkurenční soutěže zmizel, byť drsný, ale spravedlivý bankrot, který vypovídal o stavu a názorech společnosti. Míra prolhanosti z jedné strany nahlížena jako populismus byla vykoupena volebními vítězstvími totální pravdomluvnosti a etické čistoty etc. Nějak nám nedošlo, že existuje i populismus hodnot, které nás posunují do pekla dobrých úmyslů, když si například myslíme, že Ukrajina může porazit Rusko, když trvale vzato neporazily USA ani Afghánistán. Dokonce i zcela slabí a bezmocní Palestinci nebyli nikdy definitivně poraženi. Nemohou být, pokud nedojde k jejich úplnému vyvraždění. Tento pojem znaly původní barbarské nájezdnické hordy. V poslední době se masivně podařilo vyhladit původní obyvatelstvo do marginálního počtu v USA. Od té doby takové případy prakticky svět nepoznal (leda v Austrálii?). Dokonce i holokaust nezasáhl naprosto celou židovskou komunitu.

Protikladné společenské skupiny, zejména národní jsou již příliš silné a světové veřejné mínění úplnou genocidu jako vítězství dnes nepřijme ani od Izraele. Všichni jsme tedy odsouzeni koexistovat, jak dnes konkrétně u nás moderně říkáme kohabitovat v jednom globálním světě. Ale najednou selhávají základní civilizační výdobytky. Kdosi bojuje proti údajným vykladačům, kteří prý vytvářejí dezinformaci o tom, že zem není kulatá, ale placatá. Přiznám se, že jsem dosud nikoho takového nepotkal. Ale jistě jsou takových statisíce a ohrožují naši českou civilizaci. V čem je vlastně ta míra zneužití postojů v současnosti? V názorovém nálepkování. Vytvoří se dojem, že někdo hájí placatou zem, jenom proto, že třeba řekne, tudy půjdeme rovně. Ale my nemůžeme jít rovně po zakřivené zemi. Kulatost je vědecky doložená teorie, ale rovina po které kráčíme je empirická zkušenost. Tedy obojí je tak trochu pravda a záleží na kontextu a konkrétním použití formulace. Přesto se často setkáme s tím, že někdo si uzurpuje právo o druhých říci, že tvrdí to a to a myslí si to a to a tak je musíme za jejich „dezinformace“ postihovat.

O nálepkování a přidělování nějakých názorů by se dalo napsat sto zbytečných románů i encyklopedií. Důležitý je však mechanismus, nikoli jednotlivosti. V rozhádaném manželství mají zpravidla svou pravdu obě strany, mýlí se v tom, že se měli sestěhovat do jedné domácnosti. Tedy pokud neumí respektovat a ustupovat. V tom jsme my Naši furianti mistři.

Osobní pravda je něco jako matematický algoritmus. V matematice může vycházet nějaká jednoznačná pravda, při určitém zadání, ale většina výsledků je ve skutečnosti přibližná a algoritmy nejsou víc než úspěšné dílčí aplikace. Osobní pravdy v manželství založené na tvrdém algoritmu známe a jistě si moudrý člověk právě zde uvědomí, že algoritmus, který neumí prohrávat a vzdát se svého vypočítaného výsledku, neudrží manželství nebo v něm nebývale trpí.

Zbožštěný algoritmus je pýcha jednoho vidění, jednoho postupu. Kdo si z něj udělá víru, stává se modloslužebníkem, fundamentalistou a fanatikem. Celá pravda je ovšem v konsensu různých algoritmů. Demokracie mezi nimi jsme schopni podřídit pravidlům i kontrole, ale z nějakých nekalých důvodů si trváme na svém původním algoritmu stále dokola. Chceme totiž vést válku do úplného vítězství našeho svatého algoritmu. V tom to celé je. Víme, že nemáme celou pravdu, ale my musíme rozpoutat válku, protože svatý vůdce algoritmu to po nás chce.

Tak jsme se ocitli v Evropě, kde je v ústavách válka i její příprava zakázána. Přesto se válka nepokrytě chystá. Bez zatmění myslí by to však nešlo. Iracionalita musí dostoupit běsně hysterických podob, jak to dvě století popisuje dokonale celá světová literatura o míru. Čest a sláva utluče do týdne nepřítele čepicemi. Taková hesla vládla před první světovou.

Vše začíná ale doma. Každý si musí položit otázku po svém algoritmu, kde jej nemůžeme nechat zvítězit. Občas je dobré úplně malé děti motivovat tím, že je necháte vyhrát první Člověče nezlob se. Občas je krásné, když zvítězí úplně malý a špatně cizelovaný algoritmus. Tak vpouštíme mír a lásku do svých obydlí.

Dnes se nám zdá, že nevpuštění jisté redaktorky na jistou tiskovou konferenci je konec svatého algoritmu. Ale to už jsme zakusili. Ministr Macinka není první, kdo omezuje novináře. Diskutujme o tom, proč to dělá, ale nevyhrožujme těm, kdo mají různý názor. Neoznačujme je hned za zrádce národa a … Dokonce i výlet do Ankary byl vlastně podružná záležitost. Člověk by čekal, že se bude oslavovat, co jsme tak díky podivnému uspořádání dokázali. Nešlo ono jenom o osobní furiantství z obou stran? Nikdo totiž dosud nevysvětli konkrétně, co by nebylo, kdyby tam někdo nejel, jedno kdo. Proto je nějaká kauza každý den, aby se na podstatu věcí rychle zapomínalo.

Většina lidí nevěří, že by se mohlo něco stát, až do nehody, do tragédie. To je vrozený optimismus bezstarostnosti a zaplaceného zajištění. Pokud si však připouštíme vedle toho i obavy o další lidi v našem okolí, nemůžeme slepou vládu algoritmů, kde jsme jenom číslo – lidský zdroj připustit k totálním možnostem jednání. A já myslím, že jsme momentálně zase na předválečné hraně. Ať se nevpuštěná novinářka domáhá zrušení diskriminace například tím, že dodrží pravidla hry, kterou zde hrajeme (prý i my blogeři). Ať skutečně podloží svoje obviňování a pak budu první, kdo bude spolu s ní volat po zajištění akreditace a přístupu.