Proč nezakopávám válečné sekery?

Žádné nemám a doma o ně nezakopávám. Protože jsem chcimír, žádné takové protivné nářadí v domě neuchovávám, jen v dílně k přiměřenému použití na otop nebo na zahradu. Bohužel se zakopaným sekerám nedá moc věřit.

Ti, co je zakopali, stále přesně ví, kde jsou a jsou připraveni je znovu vykopat, navíc podobně jako alkoholici mají mnoho seker poschováváno po domě, jako alkoholici alkohol. Vlastnit a používat válečné sekery totiž souvisí se závislostí, která vyvěrá z nekázně. Jestliže jsou nějaká morální kritéria, která nosíme v sobě a míníme je vážně, nemůžeme chodit do veřejného prostoru neustále ozbrojeni nějakými invektivami.

Já to mám jednoduché, protože prostor zdejšího blogu vnímám jako nahodilou bublinu jakéhosi instinktivního veřejného mínění. Nepřeceňuji ony silné výrazy, protože kdybychom se leckdy setkali, možná bychom se na většině věcí shodli. Ony silné výrazy a ataky, všechna ta agrese zakrývá neschopnost argumentace. Ataky se proměňují v bouřku ad hominem. Přitom víme prdlajs o tom, co si kdo doopravdy myslí. Já měním některé názory i sám před sebou, ale se všemi se rozhodně také nesvěřuji.

Povaha mojí profese je taková, že pokud by o to požádal, udělám rodokmen se stejnou péčí skoro každému, pokud to nebude někdo jako Brejvik či teroristé nebo zjevní zločinní zbabělci. Takové tady, a myslím, že snad ani v politice nemáme. Historie rodin mnohé relativizuje a ukazuje na to, že současná kvalita může vyrůst i ze zcela skromného až bídného majetkového základu. Nesympatické osobnosti mohou svou nevrlostí skrývat různé bolesti a psychická utrpení, která v bezpečném soukromém styku mohou odpadnout a s mnohými lidmi se nakonec dá překvapivě mluvit.

Je to o té kázni. Ke každému názoru, pokud člověk myslí svobodu vážně, patří k bontonu provozu automaticky respekt a elementární zdvořilost. Proto do většiny diskuzí nechodím a nezasahuji, ačkoliv bych kolikrát měl i něco jedovatého na jazyku. Myslím si ovšem, že člověk obecně potřebuje spíše povzbudit a jedině to jej může probudit k pozitivnímu vnímání míru ve společnosti i v duši.

Pokud pan Burian s jakousi vánoční náladou vyzývá k zakopání seker a potom se v diskuzi pod příspěvkem objeví jména nějakých údajných „blogových zločinců“, kde, jak jsem zjistil, mám i já jakési zvláštní umístění, asi k úplnému zakopání nedošlo a nemyslí se to vážně. Na místě by byly omluvy, podiv nad tím, kolik se ztratilo článků z první strany blogu, jak hloupé a sekýrující pinožení se v odkazech na údajně „nepopiratelná fakta o skutečnosti“ je naordinováno zde jen některým a jiní si mohou dle libosti psát daleko za hranicemi zdejšího kodexu. Požadavek nějakých odkazů zcela pokřivuje esejistickou stránku možností blogu a je v podstatě cenzurou svého druhu.

Nicméně, každé zlepšení je vítáno a podnět k nějaké vnitřní kázni směřující k respektu ke každé osobnosti je v zásadě lepší než nic. Já se vždy řídím tím, že pokud nemohu pochválit, raději nenapíšu nic. Ačkoliv rád uvažuji kontroverzním způsobem, stále vnímám, že člověk, to je něco jiného, než nějaký virtuální obraz a pitvoření avatarů. Krásné svátky a skvělý celý příští rok.