Primát pomluvy aneb co je prorusštější

Kdokoli může přijít a onálepkovat kohokoli, že je proruský kolaborant. To není náhoda nebo neschopnost uchopit problém. Je to záměr. Je to součást tzv. veřejnoprávnosti podle představ totálních progresivců.

Dnešní progresivec nasliní prst a řekne: „hle, ty jsi proruský, ty jsi dezolát, … a má splněno. Pak se jako označený pokoušíte podat námitku, kde to tvrzení dotyčný vzal. V drtivé většině se to nedozvíte anebo jde o odkazy na něco jiného, co s věcí nesouvisí. Neudržíte s nimi žádné téma. Protože pokud se prokáže něco veřejně v jejich neprospěch, zamlčují to, neomluví se a dál tvrdí bez důkazu, že se Praotec Čech píše s velkým P. Kdosi mu v diskusi k věci nalinkuje zcela jasný důkaz a vyzve ho, aby doložil odkud konkrétně čerpá svoje přesvědčení. Mlčí. Pokud se na to poukáže redakci, protože takové jednání v nadpisu vzbuzuje nepřiměřenou pozornost. Redakce mlčí. Protože dotyčný je spolehlivý totální progresivec. (Jde o článek: Hrabiš ve víru staletí: Příběh muže, který makal už za Praotce Čecha.) Ačkoliv redakce si sama měla uvědomit nevhodnost, která byla v diskusi tomuto gramatickému prohřešku vytýkána, přesto článek dokonce umístila na první stranu celého vydání iDnes, jako za blogery, jak jejich elita cosi vytváří.

Kam tímto směřujeme je jasné. Jde o zakrytí skutečnosti, že jsme sunuti na cestu směrem k hybridnímu fašismu. Podle nové a velmi obsáhlé monografie o fašismu dnešních dnů a srovnáním s minulostí se podle nejvýznamnějších myslitelů nedávné minulosti (např. Umberto Ecco) fašismus slévá ze vztahů ve třech rovinách skutečnosti.

První rovina jsou předsudky, které jsou v populaci odjakživa. Prostě každý cizinec a odlišný jedinec má zásadní nadání stát se nepřítelem společnosti, hrozbou pro každého apod. Naposledy za druhé světové války to byli Židé. Dnes jsou to Rusové. Stále ale ještě nenabývají tyto dojmové machinace zásadního charakteru. Řada lidí ještě stále považuje Rusy, ale třeba i Palestince za lidi, kteří jsou nám zcela rovni, ale trpí třeba ve svém nevhodném pojetí reality nebo přímo čelí totalitní struktuře vlády nad sebou. Nejsou to tedy ani humanoidi, ani orkové. Protože kdybychom tuto možnost pojmenování považovali za normální, pak se nemůžeme divit, jak kdokoli označuje nás. Je to přímé spění k válce či její eskalaci a každý, kdo to používá je spoluviník spění k fašismu, který je asi jaksi za války pochopitelný a prospěšný i v takovém Izraeli, jehož většina občanů ztratila na základě podobného uvažování a jednání nekoho z rodiny ve strašlivém holokaustu.

Druhá rovina jsou strukturální podmínky a uspořádání státu a veřejného diskurzu. Každý stát má instituce, které by měly být oporou jasnému myšlení, které se vědecky a ve veřejné diskuzi je schopno eticky obhájit. Instituce se musí umět postavit proti označení dezolát, humanoid a to zcela jasně, aby každý věděl, že tento bezprávní způsob pomlouvání by měl být trestán jako úmyslné poškozování názorového odpůrce falešným obviněním. Tj. pomlouvající věděl nebo mohl snadno vědět, že nemá důkazy, ale tvrdí, že je má. Na to by měly instituce poukazovat padni komu padni.

Třetí rovina jsou aktéři, kteří se dostanou k moci na základě falešných či překroucených pravidel a jejich tolerování ve společnosti. Konkrétně to znamená, že se často poukazuje, že Hitler byl v Německu demokraticky zvolen do říšského parlamentu. Není to pravda. Hitler zastrašoval a vraždil odpůrce v lese bez přítomnosti veřejnosti a pak se před veřejností stavěl do role mučedníka při každé sebemenší příležitosti. My to známe třeba na vlastní kůži v podání strany Konráda Henleina. K této třetí úrovni snad máme ještě daleko, ale principiálně se k tomu všemu chystá legislativa. Totalitní sledování, totalitní kontrola nad osobními financemi prostřednictvím zrušení hotovosti. Každým tímto ústupkem od svobody přispíváme k totalitnímu uchopení všech těchto nástrojů. Takže třeba střílení do týla v lese odpadne a nebude tedy zjevných zločinů proti nesouhlasícím jednotlivcům. (Volně syntetizováno na základě kapitoly Úvod monografie Fašismus, viz níže)

Monografii Jakuba Drábika – Fašismus, nakladatelství Epocha 2026 budu zde občas glosovat. Příliš tento termín nadužíváme a stavíme jej do projekce s nevhodnými paralelami navzdor faktům. Je vhodné na to poukazovat, aby se vědělo, že víme, že oni vědí, že víme.

Nejprorusštější je spolehlivé diletantství, které vychází z hodnotové kultury, která de facto popírá realitu. Dokonce se na veřejnosti projevují jedinci, pro něž je dosavadní jaderné odstrašení nudná a vyčpělá věc, ba dokonce žijí v nadějích, že nás nějaký ten skvělý český „atombordel“ při jaderné válce ochrání. Ne kritika a námitky, ale bezduchý a o to hysteričtější alarmismus či morální panika (jak tomu říkají v Německu) nás vedou k totální porážce ze strany Ruska. Neprohraje jenom Ukrajina, ale prohrajeme s ní. A nemuselo to tak dopadnout. Na vině jsou krátkodobé vojenské plány vzedmuté na základě veřejných emocí, ale bez rozmyšlení dlouhodobých dopadů. Za útěk z Afghánistánu nenese nikdo odpovědnost. Vážně jsme tam tu válku v rámci NATO vyhráli? V Iráku rovněž? Nyní vítězíme v Íránu? Myslím, že ne. Nemá to koncepci, nemá to často ani hlavu, ani patu. Kontinuálně investujeme svou marnou zlobu vůči jiným kulturám prostřednictvím exkluzivního poučování, teroristickým vražděním elit, které má přes noc změnit režim apod. Za siláckého pokřiku diletantů vzhůru k vítězné porážce.