Prezident musí mlčet

Tentokrát všechno v souladu zapadá s vyjádřením hradního mluvčího Ovčáčka, jenž odsuzuje zneužívání vraždy slovenského novináře v politickém boji. Sklízí se plody obcházení transparentnosti financování volební kampaně.

Prezident zřejmě musí mlčet, protože si sám nemůže být jistý, zdali na skutečném seznamu přispěvovatelů na prezidentskou kampaň nemůže být i strůjce atentátu na novináře. Zdánlivě bychom si mohli myslet, že politicko-kriminální případ na Slovensku se nás netýká. Bohužel, díky rázovitému mezinárodně viditelnému prohlášení „o likvidaci novinářů, kterých je příliš mnoho“, nemůže nyní prezident projevit správný postoj a statečnost, jelikož by současně vypadal jako šašek. Nemůže odsoudit vraždu novináře, protože si nemůže být jist, kdo za něj vlastně vedl kampaň a nechal ho zvolit. Může to být klidně i italská mafie. Musí si proto počkat na nějaké rozuzlení, a pokud se na žádném investigativním seznamu zemanovských přispěvatelů na kampaň podezřelý organizátor atentátu neobjeví, pak může dát pokyn hradnímu šaškovi, aby vyjádřil jakousi kondolenční postlítost.

V pohledu na současného prezidenta osciluji mezi permanentním podezřením z cynické lehkomyslnosti, která tak odporuje skutečnému vzdělání a moudrosti, již bych od státníka očekával a jistou lítostí, kterou cítíme my duchovně založené spirituální osoby. Lidsky je mi stále bezmocnějšího prezidenta líto. Vlastní život se mu vymkl z rukou, je ve vleku neznámých organizátorů nejasného smyslu naší nejvyšší státní funkce. Tragická postava s nevyčerpatelným pocitem síly, kterou musí poponášet a pro veřejnost vyladit kilogramem medikamentů, aby veřejnost nebyla tímto přízrakem zděšena. Bezvládí na hradě v kotlině temnější než kol hradu v Karpatech.