Pravda nevítězí, láska nevítězí, lež a nenávist pouze na nic neodpovídá

Žijeme v době vymlčených otázek a událostí. Vymlčení není čistá cenzura, je to prostá neodpovědnost. Pohrdání, které v tom všem mlčení lze nalézt svědčí o silné odolnosti vůči konsensu ve společnosti.

Pan prezident mlčí ke zhanobení sochy bývalého prezidenta Beneše v Brně. Přitom pod jeho záštitou se konal sjezd Landsmanšaftu. Takové mlčení je šokující, protože zavání souhlasem. Naopak neváhal v případě pár SMS zpráv považovat projev vůle za vydírání. Dramaticky vyvolával dojem nejhlubšího a nebezpečného násilí, aby pak věc byla odložena jako nedůvodná. Prostě s tím rudým zabarvením asi pobaveně souhlasí.

Na straně lži Landsmanšaftu, která přijela plná lásky k češství (podle premiéra Södera) ani náznak nějakého postoje k hanobení někdejšího prezidenta. K projevu nenávisti v Pohořelicích se vyjádřilo z české strany množství představitelů na komunální i celostátní úrovni. Policie vyšetřuje trestný čin.

Nakonec o pravdách můžeme s Němci diskutovat, ale o nějaké lásce k Čechům jsem v této souvislosti neslyšel. Budu rád, když mi nějakou lásku ze strany Landsmanšaftu připomenete v komentářích. Podle mne se přijeli jen předvádět. O jejich vnitropolitické komentáře rozhodně u nás stojí málokdo. Je mi srdečně jedno, které politické strany se Landsmanšaftu líbí či nelíbí. Bylo by samozřejmě fér, kdyby naši novináři objasnili, proč se Česko milujícího Posselta nezeptali, proč hlasoval proti členství Česka v EU. Nejen, že hlasoval proti, vedl soustředěnou kampaň (jak připomněl někdejší europoslanec Zahradil). Báli se snad odpovědi? Že by neladila s postojem, který nyní deklaroval pan Posselt k Benešovým dekretům, že jsou pro něj bezvýznamné a už ho nudí. Vyšlo by najevo, že prostě zaujal pozici plánu B, když plán A pohořel.

Šaškárnu se sjezdem milující organizace někdejších nepřátel Československa máme za sebou a svět se nezbořil. Příště bychom je mohli více ignorovat. Zabývali se jen sami sebou, svými bolístkami a pronášeli nevyžádané rady bez jakékoli znalosti a empatie ke zdejší realitě. Bohužel nic sympatického.

Trochu mě na chvíli napadlo, že by bylo pěkné, kdyby se uspořádala v Německu výstava o utrpení českých vyhnanců či německo židovských uprchlíků. Zdali o něm v Německu vědí a co by tomu říkali? Měli bychom také uspořádat pamětní pochody v upomínku na pochody smrti v posledních měsících války. Landsmanšafti by mohli zprostředkovat kajícné výpovědi ještě žijících osob, které se podílely na utajování zločinů nacismu od počátku války, vůbec od počátku nacismu. Zatímco my si zde čelíme atakům na zveřejněný zákon, bylo by pěkné, kdyby se vyrojily odpovědi na utajovaný pobyt odejmutých dětí určených k poněmčení. Zdá se mi, že Němci spíše mlžili, než aby napomohli nalezení skutečné pravdy o chování německé nacionální byrokracie.

Na závěr by neškodil dlouhý volný panel diskuze o kolektivní vině. Podle mne je projev posouzení prizmatem kolektivní viny současný nárok na jakékoli opravování zákonů a historie včetně majetkových nároků. Stačily nám naše restituce, kdy se vrátil majetek také lidem, kteří jej tak po německu arizovali za zády úřadů a po válce jej nevrátili. Náš restituční proces má v názvu „..nápravu některých křivd..“, čímž vytvořil částečně křivdy nové. I díky tomu má asi většina porevolučních zbohatlíků komunistickou minulost, která vyplývá z jejich tehdejšího kariérismu. Komunistická „avantgarda“, protože pojem elita mne v této souvislosti dráždí, měla informace, znalosti i kontakty, které jsme na startovní čáře všichni neměli. Hodně to zaniklo v revoluční vřavě nad mnohem bezvýznamnějšími problémy. Kde byli všichni ti dnešní hodnotáři a pokrokáři?

Vše výše řečené nemění nic na tom, že si i po sjezdu Landsmanšaftu stále myslím, že by měli na důkaz smíření tuto organizaci rozpustit a udělat z něj skutečně kulturně folklórní hnutí jako třeba Lužičtí Srbové v Sasku.