Pozitivista útočí aneb polemika s fyzikalistou Fikáčkem

Poměrně známý český fyzikalista ve filozofii se snaží uzavřít veškeré otázky, aby minimalizoval neurčitost či neuspořádanost. Nějak ale v jeho pojetí chybí slovo život a vůbec definice základních východisek.

Musíme v jeho článcích číst mezi řádky, což je nebezpečné, ale umožňuje to alespoň nějakou polemiku. V článku  „o etice“  zpochybňuje autor tzv. humanitní obory. Sám se však popisuje ve svém profilovém medailonu jako člověk na pomezí filozofie a přírodních věd. Zmiňuje, že vyučoval filozofii fyziky. Přesto nebo právě proto úlohu filozofie snižuje nebo vůbec fyzikalisticky uchvacuje až přivlastňuje jen pro sebe. Tvrdí, že humanitní obory nejsou vždy až tak kvalitní či užitečné, protože jsou prý rozmazané. Nebudu se zatoulávat do jeho teze snižující úroveň logiky panující v humanitních oborech. Jednak logika a matematika se rozvíjela v předfyzikálním světě právě na půdě filozofie. Druhak jeho představy o filozofické logice jsou zcela mimo realitu. Filozofické fakulty vyučují všeobecně i logiku, která nijak neignoruje moderní matematiku či poznatky všech moderních věd, fyziku nevyjímaje.

Na příkladu sociologie se nám autor snaží dokládat neurčitost a neredukovatelnost humanitního oboru, který pak nemůže prý experimentovat. V tom se velice mýlí. Například psychoterapeutický výcvik je založen na experimentálním chování. Není zde prostor popisovat složitosti těchto experimentů, ale jsou nezbytně nutné pro budoucí péči terapeutů, aby znali svoje reakce a bez iluzí přistupovali k patologii lidských problémů. I v průběhu praxe mají terapeuti povinnost tzv supervize, tj. setkávání s kolegy a probírání řešených problémů se zkušenějšími kolegy, aby se nedostavil přenos problému na samotného terapeuta.

Ale vraťme se k samotné sociologii. Jistěže nelze očekávat, že by tato věda předkládala nějaké definitivní závěry a zobecnění na věčné časy. Společnost je živý organismus a pulsuje tu rychleji či pomaleji podle vnější situace. Přesto se ukládají letité zkušenosti do série pravidel a následně do tvorby experimentálních otázek, které nemusí být zase až tak mlhavé. Nicméně i fyzika má svůj princip neurčitosti a jistá jen pravděpodobná vyhodnocení stavů tzv. hmoty.

Pokud se týče názoru, zdali jsou v oborech humanitních vícečetné chyby, není to právě důkaz experimentování? Předvádět fyzikální výzkum jako jen ideální a zcela efektivní a stoprocentně využitelný efektivní výzkum je příliš sebevědomé a nijak to neodpovídá realitě. Fyzika se potýká, podobně jako všechny obory, s laickou neuchopitelností předmětu výzkumu. Často bývá problém přesvědčit finanční subjekty, aby se uskutečnil nějaký výzkum, protože není aplikační efekt nijak zřejmý. Mnoho vyzkoumaných fyzikálních poznatků se rovněž nedostane do užitečné praxe, ale bez nich by stav zkoumání prostě nebyl kompletní a vzbuzoval by pochybnosti.

S čím však nelze souhlasit je pozitivistický evergreen o tom, že filozofie není humanitní obor. Právě, že výsostně je. Autor nám předkládá svou vizi, že filozofie má řešit nejobecnější otázky světa, tedy vesmíru. Vesmír jistě člověka přesahuje, ale zkoumat jeho povahu a fungování bez vztahu k člověku vyprazdňuje definitivně užitečnost takového zkoumání, leda bychom mohli svoje výsledky předkládat k použití samotnému vesmíru, jako nějakému subjektu, aby s nimi nějak naložil a využil je. Zkoumání a pozorování se koná prostě pro člověka a pro jeho život. Již jsem uvedl výše, že slovo život v článku filosofa, fyzikálního pozitivisty, nemá žádný otisk. Před tím právě varoval doyen postmoderní filozofie Francois Lyotard, že se budou lidé stále více obracet k adoraci mechanismu robotického typu. Tam zadáte software a máte jednoznačné výsledky a kontrolu. Co s člověkem a jeho omylnými pošetilostmi. Fyziku přece nezajímá, jaké kdo měl dětství a jak jej to ovlivnilo v preferencích sociálního či vztahového statusu.

Sice nepotřebuji vlastně filozofii nějak hájit. Pozitivistická otázka, která se zdá fyzikalistovi tolik moderní, zdali je svět spojitý nebo diskrétní, byla položena filozofií již před tisíciletími. Již předsokratický filozof  Parmenidés  vznesl otázku svým výrokem: Svět je jedno. Fyzikalista jistě poznamená, že tento předsokratik (šesté století před Kristem) byl vlastně kvantový fyzikalista bez fuzzy logiky. Vyjadřoval se ovšem veršem, jenž mu zřejmě nahrazoval chybějící materialistický výzkum.

Svět člověka je jistě konečný. Proto se filozofie člověka pro člověka zabývá spíše procesy, které jsou více či méně konečné. Fyzikalista by však chtěl petrifikovat poznatky o světě na věčné časy a udělat z nich softwarová pravidla. Přesto, i kdyby stotisíckrát většina společnosti podle fyzikalistické představy smysluplné a morálně odůvodnitelné vesmírné kvantové síly odhlasovala nějaký nový holokaust, pravdu a etickou spravedlnost ponesou menšinoví odpůrci nelidskosti. Nepochybně může existovat i pojetí filozofie bez člověka, fyzikalisticko vesmírná teorie. Komu ji však prakticky a k čemu předkládat? Filozofie fyziky může být jen podoborem, který by experimentálně ukázal svět bez člověka, ale spíše jako hrozba a memento než použitelný koncept. Mám právě obavu, že jednostranná vypjatá objektivita má za cíl odstranit škodícího člověka. Bylo by dobře, kdyby si to inteligentní bytosti, kterými jistě fyzikové i fyzikalisté jsou, trochu uvědomili.