Potřebujeme návrat k právu

Vláda v demisi sebou do propadliště dějin odnese i své jedinečné pravdy. Protože tato vláda neobhájila v praxi svoje předběžné teorie, bude se muset vyrovnat i s přehodnocením a změnami zejména nepotvrzených teorií a východisek.

Prvním pravidlem, které se doufám změní, bude návrat k občanské společnosti. Padne teorie o vertikální kategorii méněcenných občanů. Možná nebude už stačit, že někdo byl, je nebo bude nadále třeba komunista. Nemusí to znamenat, že to bude platit jen pro ty, co si něco někde nějak odpracovali. Občanská společnost v roce 1989 volala na demonstracích mj.: Nejsme jako oni. Zrušíme prostě druhou kategorii občana a přestaneme kvůli nějakým jakoby pochybám pokřikovat, ten je dezolát, ten je svině, tamte je kolaborant. A budeme se vážně přít bez politických hrozeb.

Bude to znamenat, že se od anarchistického, po „udržitelném“ monopolu toužícím kapitalismu, posuneme k modernímu kapitalismu skutečné soutěže, který přináší vedle zisku i pokrok a kvalitu. Zatím jsme v anarchokapitalismu zažili jen cílenou politicky pohodlnou likvidaci názorové konkurence. Pravda se musí obhajovat každý den, jako cokoli jiného, což dobře ví všichni, kteří navzdory různě roztroušenému šlendriánu chodí do práce ve svých zrovna dosažených rolích. Celý život se ty role mění. Naši rodičové stárnou a bohužel umírají a my se najednou musíme všeho ujmout sami. Můžeme se těšit stále platnými pravdami, ale současně můžeme přicházet se svou troškou do mlýna a zlepšovat trpělivě po malých krůčcích nakonec i velké věci. Pokud jsme slušní a soudní, nemáme hrůzu ze sebereflexe, můžeme se každé ráno vycházkovým tempem v klidu vydat do práce, do života. Pokud jsme hulváti, musíme se rychle zachránit útěkem pod ochranu vyšší moci, třeba té na hradě, kde můžeme obdržet třeba i milost.

Zažili jsme období, kdy jsme se stali Severní Koreou západu. Dokonce se nám v absurdní podobě vrátil i Pavlík Morozov. Snad nebyl vzkříšen z hrobu na dlouho. Zde se nebojím poukázat na to, že musíme vážně uvažovat o tom, co vedlo staršího bratra k nechutných výpadům proti mladšímu bratru, kdy šlo jen o jeho pouhou „politickou kandidaturu“. Kdyby seděl před tribunálem třeba v Norimberku, pak by to bylo snad i pochopitelné. Ale i tam takové případy příbuzných byly. Herrmann Göring měl bratra, který stál na opačné straně proti bratrovi, ale ani on se nesnížil k nějakému ostudnému veřejnému vystoupení. U nás v atmosféře Severní Koreje to však možné je. To je pomalu na státní smutek.

Návrat k právu musí především znamenat respekt k pravdě a presumpci neviny. K napaření viny nemůže stačit pouhé „většinové“ veřejné mínění. To se často i tragicky mýlí. Právník Jindřich Rajchl klade v tomto smyslu správné a jasné otázky. V době, kdy se nedalo obecnému lidu snadno demonstrativně dokázat, že Země není placatá a slunce neobíhá kolem ní. poukazuje na upálené astronomy ale i Koperníka. Budeme tak postupovat i my? Ano, o to jde. Nenechat se zastrašit a nevzdat předem diskusi o případných pochybnostech. To právě demonstrativně chtějí soudci, kteří posunuli právo do polohy služky politiky. Veřejné většinové mínění je vždy jen dosažitelná okamžitá berlička a nemůže být určující s konečnou platností.

Abychom se nebavili jen o učitelce Bednářové. I v minulosti docházelo nejen z politických, ale i třeba jen hloupě vědeckých důvodů k tragickým chybám hodnocení skutečnosti. Americký filosof vědy Max Kuhn (struktura vědeckých revolucí) popsal případ lékaře vídeňské nemocnice Ignáce Semmelweise, který šťastnou náhodou v polovině 19. století objevil důležitost hygieny. Oddělil experimentálně zdravé matky od nemocných a úmrtnost matek na horečku omladnic dramaticky klesla. Neměl pro to ovšem technicky prokazatelné vysvětlení, tak „lékařské většinové mínění“ vrátilo praxi zpět do smíšených pokojů a úmrtnost se dramaticky obnovila. Těžko zde hledat viníka, ale ukazuje se tak důležitost praktických důkazů, i když nechápeme jejich teoretické opodstatnění. Posléze přišla mikrobiologie a vysvětlila, k čemu v oné nemocnici a jinde docházelo.

Nakonec bychom mohli mít v nižších soudních instancích roboty. Ti by nevydávali rozsudky podle vlastního svobodného úsudku, ale podle seřízení od vrchního soudu. To je právě zásadní prvek svobodné společnosti, skutečná nezávislost soudů. Pokud vyšší soud něco přikáže tomu nižšímu, pak se není o čem bavit. Všechny takové podobné rozsudky by měly nemilosrdně absolvovat obnovené řízení po době nesvobody. Pravda se přece nedá definovat politicky a odhlasovat. Kdyby to šlo, dávno by Ukrajina zvítězila. Ale nelze poručit větru dešti. Ani klimatickému oteplování. Pokud někdo tvrdí opak, proč to asi dělá? Na to si čtenář musí být schopen odpovědět sám. Svoboda není vedení za ručičku a povinné ládování séra univerzální odolnosti každému, navzdor individualizaci dnešní nejkvalitnější medicíny. Dnes se chemoterapeutické kokteily míchají na základě zkoumané lidské originality, žádný blázen už nehledá univerzální elixír proti všemu. Leda naše vláda v demisi a její odolní věrní.