Poslední letošní Místa v podání orchestru BERG

Konečně jsem se dostal na živou akci orchestru BERG. Letošní závěrečný koncert jsem si užil v Anežském klášteře i když bylo 13., ale nebyl naštěstí pátek nýbrž pondělí. Přeji všem příjemně strávený prosinec.

Orchestr BERG  jsem dosud znal jen z nahrávek, které sami vystavují na svých stránkách berg.cz. Zaposlouchal jsem se naposledy i do série jejich nahrávek na webu  hudbaksirene.cz.  Jde o společný projekt BERGu a Český rozhlas Vltava. Není to však hudba, na kterou by každý byl zvyklý. Jde totiž o soudobou vážnou hudbu, která se velmi vymyká z navyklých hudebních žánrů postavených na katarzi z pravidelného rytmu a melodie. Muzikálnost je i zde ve svých pravidlech samozřejmě teoreticky zachována, ale vnější posluchač má dojmy podobné disharmonii a někdy možná zaslechne i domnělé vyšinutí rytmu.

U nás vedle orchestru BERG existují i další formace, které se touto soudobou hudbou zabývají. Jistě je třeba zmínit Ateliér 90 založený skladatelem Markem Kopelentem nebo Konvergenci – spolek skladatelů, ale určitě nelze opomenout Pražský festival soudobé hudby  Contempuls,  nyní pod vedením Miroslava Pudláka. Jistě jsem opomněl řadu méně čnějících projektů, jimž se omlouvám. Ale u výše jmenovaných si lze začít se soudobou vážnou hudbou trvalý vztah.

Jak jsem již naznačil, není poslech soudobé vážné hudby snadný a jistě není ihned pro každého. Nejde mi o hudebně vědecký rozbor problematiky, a tak se podržím svých laických pojmů, které vykreslují možnou prvotní zkušenost posluchače soudobé vážné hudby. Již v průběhu 20. století vážná hudba opustila historicky ověřené katarzní prostředky lineárně opakovaných melodických a rytmických kadencí. Byl a stále je to riskantní podnik. Jedna z větví skladatelské obce se při komponování pro film na tento tenký led vůbec nevydala. Tito skladatelé pak často mírně koketují s vyrovnaným postavením i v žebříčcích soudobé populární hudby. Skladatele soudobé vážné hudby zatím zná málokdo. Nepochybně se situace postupně změní. Podle mne se možná musí znovu sblížit vnímání melodičnosti posluchače, tak jak je dosud zvyklý, s jistým návratem k melodičnosti soudobých skladatelů.

Možná bych nyní od skladatelů dostal parapřátelský štulec, protože oni tam samozřejmě melodii mají, ale ať se čílí, jak se čílí, neškolený či nepřipravený posluchač u nich melodii musí hledat nebo v mysli dotvářet. Hudba soudobých skladatelů vážné hudby je nyní zanořena v principech dekonstrukce, tj. určité detailní a systémové metaanalýzy zvukového světa.

Dosedli jsme s dcerou jen tak tak na svá místa v sále, kde bylo přítmí a nebyl čas ani světlo na čtení programu. Rozezněla se první ze tří skladeb večera od Jonáše Starého s názvem For Tóru Takemitsu. Tónové kreace mi evokovaly krátké letmé těkající pohledy člověka na procházce. Přivedlo mne to k myšlenkám o zkoumání a ohledávání světa. Současně se v mysli hromadilo očekávání syntetické katarze, které by signalizovalo pocit nějakého nálezu. Ale tónické signály se nyní proměnily v jakési latentní varování a připomněly mi různá varování z apokalypsy svatého Jana. Naštěstí zůstalo jen u jemných varování a nevystoupalo se až k Armagedonu. Doma jsem se z programu dozvěděl, že šlo o evokaci procházek mistra zvukových experimentů Tóru. Tudíž skladba splnila svůj plán vtáhnout posluchače do rozjímání o světě.

Druhá skladba L’esprit des dunes francouzského skladatele Tristana Muraila mi přišla ostrohranná neosobní pustá. Kupodivu se podle pozdějšího rozhovoru líbila mé dceři.

Třetí skladba City Life – Život města amerického skladatele Steva Reicha přinesla nakonec i očekávanou katarzi. Zprvu to vypadalo, že dirigent má po dvou skladbách hypertenzi, protože si sundal frak a začal dirigovat jen v košili. Jenomže to byl právě záměr, protože se k hudbě města, kde zaznívaly vedle jiného i klaksony aut promítal na dirigentovu košili i náhled odkud ony zvuky přicházejí. Nakonec se stalo katarzí plně znějící město se svými ruchy spojenými jakousi až Jazzovou sekvencí. Říkám sekvencí, protože v soudobé vážné hudbě se propojují tradiční nástroje, byť často netradičně využité, s nejmodernějšími technickými možnostmi elektronických samplerů, kterých zde bylo současně několik. Skladba byla velmi důstojným a snad i povzbuzujícím zakončením letošní BERGovské sezóny. Však také velmi elegantní a vtipná moderátorka nás varovala, že ta poslední skladba je velká nálož hudby, a byla.

Před koncertem jsme s dcerou poseděli v nedalekém knihkupectví vinárně Božská lahvice (Bílkova 1). Shodou okolností jsem tam měl příležitost představit básníku Jaromíru Typltovi i svou třetí nejmladší dceru. Myslím, že má v mých dcerách zatím zmatek, ale jistě ne větší než radost nad milým setkáním v běhu let. Mne každopádně potěšilo sedět hnedle za autorem první skladby a shledat, že se moje dcera s mladíkem mírně přátelí. Měl jsem současně příležitost autorovi poblahopřát, že obstál tak mladý v mezinárodním srovnání. Hluboká poklona všem těmto snahám, které jistě nevynesou snadno a rychle miliónky, ale potěší mnohé vyhladovělé fajnšmekry, kteří neztrácejí ze zřetele smysl a naději.