Pátá kolona feminismu

Feminismus jako stagnující věc veřejná, která je neustále v naší zemi podkopávána pasivní rezistencí většiny žen, je třeba oživit. Domnívám se, že zde zřetelně chybí mírně ironicky provokativní forma svébytného mužského feminismu.

V naší zemi má mužský feminismus téměř tradici. V latentní formě lze považovat za feministu své doby již  Vojtěcha Náprstka. V každém případě však za feministu já považuji již Tomáše Garrigua Masaryka, který si dokázal obohatit své jméno o příjmení manželky (-> Garrigue). Skutečně prvním feministou, který to o sobě veřejně říkal a v těchto intencích i završil svoje filosofické dílo je filosof  Milan Machovec. Dalším významným filosofem – feministou je filosof  Mirek Vodrážka, jehož poslední knize věnuj tuto krátkou recenzní úvahu. V neposlední řadě se za feministu považuji i já sám.

Filosof Mirek Vodrážka vydal loni v nakladatelství Hermann & synové knihu , která je kritikou teorie genderu a stranického aktivismu na pozadí justiční vraždy političky a feministky Milady Horákové. Kniha má mírně enigmatický název „Rozumí české ženy vlastní h__storii? V posledním slově názvu, kde bychom očekávali slovo historie autor angličtinářskou slovní hříčkou připomíná feministické pojetí jazyka. Vnímá slovo jak his & story, tedy jeho & příběh. Za anglické his, bychom v případě Vodrážkovy knihy mohli dosadit anglické slůvko her = její (& story). Kniha je povýtce kritikou současného vlažného feminismu a na většině stránkách mi přímo mluvila z duše.

Centrem Vodrážkových úvah je význam justiční vraždy Milady Horákové pro český feminismus. Já jsem sice větším obdivovatelem Františky Plamínkové, ale Vodrážkův myslitelský postup má skutečně něco do sebe. Na pozadí justiční vraždy Milady Horákové vznáší znepokojivé otázky a částečně i odpovědi. Popisuje z četné literatury zabývající se feminismem komunistického režimu u nás, jak vražda Milady Horákové ukončila éru svobodného, svébytného feminismu u nás. Byly rozpuštěny všechny samostatné ženské organizace a byly postupně nahrazeny komunistickým svazem žen. Feminismus byl technokraty podřazen (přisponkován) k levicovému či komunistickému hnutí. Po revoluci v roce 1989 se feminismus neobrátil ani k návaznosti na staré tradiční feministické organizace, ale odmítl i respekt k západoevropskému feminismu, čímž si způsobil cosi, co autor nazývá pojmy jako „insistence“ či „sterésis“. Není na mně tyto pojmy zde narychlo vysvětlovat, k tomu doporučuji přečíst si Vodrážkovu knihu, jež je mimochodem exkluzivně ilustrována výtvarnicí Ivou Vodrážkovou.

Feminismus podle Vodrážky zůstal podřazen levicovému vidění světa, protože se feministky nechopily možnosti vidět justiční vraždu Milady Horákové též jako vraždu českého feminismu. V tom nelze nesouhlasit. Sám jsem se několikrát pokoušel veřejně vysvětlit, že feminismus není jen levicovým přívěškem, ani není zásadně levicové podstaty. Feminismus se obrací až k myšlenkám osvícenství, které vedly k emancipaci dané vlastní bytostnou svéprávností. Jsou to myšlenky Immanuela Kanta, které pro vykreslení podstaty vysvětluje a s feministickými pohledy slaďuje Herta Nagl-Docekal v publikaci Feministická filosofie (Slon 2007).

Nebudu zde vypisovat podrobně všechny podněty, které feminismu, a nejen jemu, Vodrážkova kniha nabízí. V každém případě by čtení této knihy neuškodilo ani skalním antifeministům či „nefeministkám“, kteří by mohli poměřit svá východiska se skutečnou jámou lvovou. Ono je pěkné se na sítích vtipně vyrovnávat s feministickými stereotypy a jednotlivostmi, ale v komplexu se ukazuje, že feminismus má světu co říci a má smysl se k němu obracet i u nás.