Ovčáček premiérem

Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř. Ovčáček ve Strakově akademii u mě vyvolává husí kůži. Tento bezskrupulózní machiavellista dojde ještě k horším výkladům zákonů, než si je dnes ohýbá sám podďábel Babiš.

Nezbyde mi než litovat mé kritiky krajní pravice, protože se tím ukáže, že byla krajní spíše ve významu krajová nanejvýš okrajová. Jak vidno voliči jsou nebezpeční ve své neomarxistické kolektivnostní věrné většinovosti jsou hrozbou všemu individuálnímu. Já vidím pravici jako rytířskou pozici soutěžícího mudrce posedlého kantovskými imperativy. Všechny kolektivní platformy jsou neomarxisticky neobolševické, neboť konstruují fiktivní většinu pod vylhanou iluzí konečného štěstí společnosti. Konečné štěstí společnosti neexistuje. Jediné, co dokážeme se světem udělat je ve skutečnosti možnost zmírnit si či trochu zpříjemnit předsmrtný život.

Všechno do sebe zapadá. Ovčáček dává najevo Babišovi, že už není pro prezidenta nezbytné jmenovat jej za každou cenu předsedou další a další vlády. Jmenuje Ovčáčka. Ale nemůže mu udělat, při Ovčáčkově mládí, takový podrth, že by mohl Ovčáčka příští prezident odvolat z funkce na základě další nové interpretace ústavy. Myslím, že jsme jediný stát na světě, kde se platná ústava mění, aniž by se o tom hlasovalo v parlamentu. Prostě hustá prezidenstká konstitutivní anarchie.

Na druhé straně i Babiš může začít s ústavou jednat kreativně. Najednou přijde na to, že pokud nepodá demisi sám, sedí na doživotním postu. Nějaká nedůvěra nedůvěryhodného parlamentu, jenž je vhodné rozpustit do lhostejnosti, nehraje pro bezpečnost vlády miliardové vize žádnou roli.

Z jejich pohledu jsme všichni kolektivní lůza. Vládnoucí garnitura je přesvědčená, že si, my lid, tedy já a neonarcisti s neomarxisty brousíme zuby jen na jejich funkční požitky. Základem spravedlivé víry babišismu je vize o překonání Baťi ne věčné časy. Pochopil jsem to už dávno. Kdysi jsem byl na semináři psychoanalytického výkladu bible. Součástí semináře byla tvorba sousoší z biblických příběhů. Já si vylosoval lid. Ležel jsem na zemi za jakékoli vlády, Saul nebo David, pořád jsem měl nohu dobyvatele na krku. Každému bych přál takovou psychoanalytickou zkušenost. Ubylo nejedné romantické iluze, že se něco zlepší nebo napraví mimo naše bezprostřední bohulibé konání. Z vnějšku může přijít tak nanejvýš drobná šťastná náhoda a pokud se nenaučíme sami si vyrábět dobrou náladu budou ji nakonec mít jen ryzí opilci.

Čára mezi bolševickým neo-čímkoliv vede podél touhy po vlastní moci, k níž se najednou cítí člověk oprávněn. Ale na základě čeho? Pár pochvalných poplácání po zádech stojí za stresy a ohrožením všeho, co člověk dobrého v sobě má? Čestná politik musí mít zcela konkrétní neškodný program. A ten bych coby ministr kultury zrovna měl. Napodobil bych jednu naši ministryni kultury, Helenu, která se ohřála na židli pár hodin. Já bych přišel, podepsal dekret, který nařizuje psát milejší blogy na iDnes a tak by mně třeštila hlava, že bych zase šel. Rytířské slunce v duši .)