Nesnesitelnost kontroverzního myšlení?

Také mne mnohé názory nebo umělecké úchylky od mého vymezení vkusu rozčilují. Tvůrci na tento vztek spoléhají jako na burcující element. Někdy má, jindy nemá své účinky. Kritika je tedy přirozená. Narušovat umění by se však nemělo

.

Neviděl jsem předmětné kontroverzní představení a vycházím jen z kritické reflexe odborné kritiky a popisu představení od  profesionální osoby.

Nejde mi o obhajobu hry. Nemám čím argumentovat. Nepochybně je hra postavená na provokaci a skandálním porušení všech „svatých“ principů. Takový postup je lakmusovým papírkem, zdali ještě nějaké svaté principy tu kterou společnost vzrušují. Jistě mají stoupenci svatých principů nárok vyvádět, kritizovat, argumentovat, dovolávat se. Neměli by však vstupovat silovou fyzickou akcí, která narušuje běh dojednané produkce.

Představme si naopak, že nebudu souhlasit s katolickou mší a při jejím průběhu s přáteli utvořím řetěz mezi oltářem a věřícími a … jistě si to umíte představit. Měl jsem na to nárok, protože v kázání kněz zrovna pronášel a obhajoval katechetické Pavlovo tvrzení: ženy mají v zástupech mlčet. To je pro mne a moje feministické slušné přátele nesnesitelné. Přesto nechodíme po mších a nezabraňujeme a neprotestujeme. Můžeme si tak maximálně vyměnit nějaké názory, které ničeho nedosáhnou, protože není soud, který by rozsoudil existenci či neexistenci boha v té či oné formě.

Pro mě není zneužití symbolické postavy Ježíše v divadelním představení nic než divadelní fikce, která mě má inspirovat k myšlení a případně i drobnému přehodnocení reality, možná i k nějaké empatické reflexi. Ježíš nikdy žádnou muslimku znásilnit nemohl, dokonce jsem naprosto přesvědčen, že by jej to ani nenapadlo, tak proč bych se rozčiloval na provokativní symbolické tvrzení, které jen ukazuje vidění člověka bez vztahu a znalosti Ježíše? Totéž by mohli a měli říci rozumní muslimové nad karikaturami Mohameda. Jenomže iracionalita doby, poháněná různými skrytými či cynickými zájmy, vhání „věřící“ do náruče směrovačů „zaručeného“ výkladu víry.

V čem jsme jiní než rozhořčené masy muslimů? Terorizujeme odpůrce sofistikovaněji. Vymýšlíme různé falešné kauzy, falešné nároky, falešné výklady. Ano, nemáme sebevražedné atentátníky, kteří viditelně fyzicky ohrožují. Máme zcela skryté mafiány, kteří zruinují váš život, když se jim postavíte do cesty a pak se ještě klidně stanou předními politiky země.

Nevydal náhodou kardinál Duka fatvu na protagonisty divadelní blasfémie? Ímámové v islámském světě do fatvy napíšou, odměna za zabití Salmana Rushdieho činí tolik a tolik. U nás se vezmou v neidentifikovatelné shodě instituci dotace, aby se již blasfémie nemohla opakovat. Jsme milejší, místo hrozby bezprostřední smrti hrozí u nás jenom pozvolná smrt hladem, kterou nelze přičítat ímámovi, ale neschopnosti nepřizpůsobivého dostát společenskému výkonu.

Naše nemocná společnost, která tak ráda vyslovuje svoje civilizační moudra, kdy sofistikovaně předešle, že oni nejsou žádný rasista, ale chování jisté hmotné a živé entity jinou možnost než odsouzení neumožňuje. Najednou někdo přijde a vylije kýbl hnusu na náš údajný idol a my to vezmeme smrtelně vážně a pustíme se do stejně spravedlivého boje jako džihádistické kruhy na východě. Ano, naši kritici nás nevidí nijak v růžových barvách. V každé kritice je však vždy podáváno  jisté zrnko pokory, s níž můžeme důstojně ustát tuto „blasfémii“ jako nepřiměřenou a nepravdivou. Když jsem jako dítě na hranici rozumného uvažování vídal tu a tam válečné filmy, přišlo mi velice kruté, že tolik let po válce stále střílejí německé vojáky. Brzy mi došlo, že to není realita, ale jenom fikce, která má inspirovat či provokovat zamyšlení, které může nakonec být kritické a odsuzující, ale rozhodně nemusí být věroučně hysterické, neboť je to v 21. století již vážně směšné. Jsme-li skutečně „lepší“ civilizační okruh, prokazujme raději uvážlivou kulturu chování. Každý radikalismus smrdí buď blbostí nebo manipulací. Copak to již není nad sluníčka jasné?