Nesmrtelnost lidských práv

Ani Afghánským dobrodružstvím lidská práva nekončí. Možná někteří lidé tu a tam chtějí okovy, ale často hnedle podle nálady a změny počasí je chtějí shazovat, aby si nasadili jiné. Dobrovolnější, kterým říkají povinnost.

Leckdo si sám pro sebe uzurpuje právo nasazovat druhým okovy. Fakticky, ale i virtuálně, podprahově.  Komu svoje poselství určuje zdejší článek výhradní blogerky iDnes?  Přeloží se do paštu a uveřejní ve všech novinách v Afghánistánu? Proč ne, vždyť je to Talibánu přátelsky nakloněný článek, který mu přiznává přirozené i morální právo nakládat s lidmi v jejich zemi libovolně, neboť to ti lidé chtějí. A chtějí to tam prý všichni a navždy. To je přece takový archetyp, že lidé chtějí okovy. Takže když přišli okupanti ze západu a nasadili lidem okovy, povedlo se to, protože to vlastně chtěli?

Je to nesmysl. Nikdo nechce okovy, mimo těch, které si nasadí sám svými cíli a závazky vůči světu a lidem. A nikdo si je nechce nechat nehybně a beze změny na věčné časy. Rodiče si pořídí děti, které jsou tu a tam určitými okovy, ale člověk to udělal dobrovolně s cílem a s přirozenou touhou něco pro život příští obětovat. Někdo to dokáže vědomě a pak možná větší možnost si dobu a tuhost okovů vybírat. Někdo čeká, co na něj ze života spadne a pak se s tím vyrovnává, tak či onak. Okovy na svá osobní práva od druhých nechce nikdo, s výjimkou hry nebo deviantního nastavení duše. Deviací je jistě i touha či chuť okovy nasazovat. (Deviace není nadávka. Je to odlišnost, kterou přece běžně označujeme třeba lidi z LGBT++)

Debaklů lidských práv, tj. určité zhoršení nějakých místních podmínek, se konalo a koná stále bezpočet. Někdy jde o naprosto neřešitelné nebo nedosažitelně řešitelné problémy. Nemůžeme například více než verbálně vyžadovat dodržování lidských práv na jaderných velmocech. Mezi takové velmoci patří také Indie a Pákistán. Výsledek v Afghánistánu je také taktická prohra s výbojností Pákistánu. Odborníci již dávno a mnohokrát popsali umělost hranic ve třetím světě. Dodnes sklízíme jejich plody. Neustále řešíme rozdělenost národů umělými hranicemi svatých států. Na druhé straně pak voláme po národní uvědomělosti a sebeurčení. Prostě neměříme každému stejným metrem, a ani nemůžeme, protože hranice jaderného klubu jsou nepřekročitelné a veškerá logika a spravedlnost světa zde končí. Každý tuší, že vstup takové KLDR nebo Íránu do jaderného klubu by byl dalším debaklem všeobecných lidských práv.

Nesmrtelnost lidských práv tkví ovšem v tom, že každý člověk se vyvíjí, a nakonec smrtí degraduje. Ale v určité kulminaci vzestupu si často klade otázku spojenou se svými osobně domnělými zásluhami. Proč bych i já nemohl mít práva, která mají ti, co nasazují okovy? Ze všech stran nás bombardují kurzy asertivity a nich založené agresivní reklamy, které posilují naše kulminační touhy a vzniká střet vládnoucích iluzí. Nasazovatelé okovů si samozřejmě přejí udržet okovy na ostatních a nazývají se třeba konzervativci nebo Talibánem. Naše několikeré místní Talibány, sofistikované okovovátele nejsme schopni patřičně rozeznat a umravnit už vůbec ne. Protože oni dobře vědí, jaká mají lidská práva a dokážou si je právně i agresivně zjednat.

Pravdu má postmoderna, když tvrdí, že oba velké příběhy o obou stranách okovů jsou oprávněné a pravdivé. Nelze svázat úplně veškerou agresivní iniciativu. Nelze beztrestně kohokoli týrat. Společnost se snaží udržovat rovnováhu, která by neměla končit totální prohrou nebo výhrou. Nelze z mého úhlu zkušeností a vědomostí mlčet k rasisticky kolektivistickému škváru blogerky Šichtařové. Proč bychom měli do světa posílat doktory, kteří nemají základní etickou výbavu a pak poslouchat jejich chatrná moudra? Všude na světě jsou obyčejní, neschopní lidé, ale rovně a současně i elita. Potenciální elitou může být takřka každý zdravý člověk. Postoje k léčbě, které popisuje onen lékař bychom snadno mohli dokladovat i u nás. Zeptejte se kteréhokoli praktického lékaře. A jsme snad Afghánistán pod vládou Talibánu? Někdo by s ti možná přál. Kuje doma okovy pro ostatní a vydává je za přirozenou svobodu. Nejsmutnější je ovšem to, že pokud chce někdo druhé zotročovat, sám se stává otrokem zotročování, kterého nemůže snadno zanechat, neboť hrozí pomsta emancipovaných, která vždy přijde, přinejmenším s novou generací nezkušeného a nezatíženého mládí. Nic není udržitelné. Boj o všeobecná lidská práva má trvalý smysl, a musíme si uvědomit, že tím každý současně bojujeme sami za sebe. Musíme se naučit to lépe rozeznávat a na začátku všeho musí být buď dar empatie nebo alespoň mediační kurz etiky. Když už někteří nemají rozum a chtějí vládnout za každou cenu.