Nesmíme to dopustit.

Mám obavu, že se schyluje k ohromné tragédii. S novým nápadem a návrhem na odeslání Ukrajinců na fronty na Ukrajinu se znovu přeskupuje názorová společnost. Já jsem proti jejich vydání do války, před kterou zoufale utekli.

Vzpomínám si, že když jsem zde na blogu začínal, deklaroval jsem svůj sluníčkářský základ. Jsem bytostně filosoficky pro spíše hodnotové mezilidské postupy. Nicméně jsem si nemohl vybrat. Na vstup do NATO se mne nikdo neptal a moje odmítnutí vstupu do EU se nezdařilo. Podle tohoto názorového zakotvení bych spíše patřil ke skupině dnešní opozice, ale tak jednoduché to není. Nesoudím ani tolik osoby, jako podstatné věcné názory. Navzdory zdejšímu nálepkování nejsem žádný ANO, Motorista či SPĎák. Mám jisté sympatie k jednotlivcům a často k nějaké výseči jejich názorů. Třeba takového Babiše a Macinku napůl snáším a trochu jim dávám za pravdu. Konkrétně je dobré, že Babiš není fanatik a snaží se spíše lavírovat kolem středu. Občas podle mne udělá blbý úkrok, který není promyšlený a má amorální povahu. O většině politiků spíše vůbec nic nevím. Věřit nějakým novinám je pro mne příliš povrchní.

Měl jsem zpočátku určité sympatie k blogerům, se kterými se dnes převážně vůbec neshodnu. Flagrantní je moje počáteční vlídnost k literárnímu talentu Karla Trčálka. Do doby než se z něj stal útočný Kerberos byly jeho texty plny zajímavých, byť paradoxních úvah dokonce v oblasti teologické. Ale vstoupil do něj bohužel běs podivného a nečitelného až beznadějného původu. Ale to je jeho věc. Cítím, že se paleta mých nepřátel opět rozšíří, protože já jsem nyní velmi proti vydávání Ukrajinců do válečného mlýnku na Ukrajinu. Díky souputnickým frakcím SPD jsem vzal i Okamuru jaksi na milost, dokonce se mi zdálo, že se mírně zklidnil. Ale již jsem zaznamenal jeho prvotní reakci, která vypadá jako souhlasná s vydáváním do země, kde zuří válka a jistě tam nejde o bezpečí těchto osob. I když v dnešní době je třeba vyčkat, až se někde jasně vysloví a nebude to vyjádření z druhé ruky.

Domnívám se, že vydávání před válkou uprchlých Ukrajinců je dnes skoro trestem smrti. Pochopitelně důvody úprku z Ukrajiny byly různé, ale pokud někdo uteče z vlasti, nelze ho vydat. Chtěj nechtěj tím zaujali stanovisko nedůvěry k vedení války. Tuto nedůvěru s nimi sdílím. Ukrajina to špatně vede. Na jedné straně heroické až geniální technologické úspěchy zastiňuje banderovská podstata důvodů k válčení. Nebývalá korupce, která by bez diktátu nikdy nemohla v takovém rozsahu vzniknout. Ale od počátku tento riskantní podnik – zabít Rusko – je odsouzen k neúspěchu. Moje odmítání války má nejen humanitární podstatu, ale také zcela racionální věcné důvody, které lze spočítat. Bohužel musím na svoje stárnoucí kolena souhlasit s Václavem Klausem a jeho názory na válku na Ukrajině. A to mu mám mnohé z jeho praktické politiky za zlé. Třeba jeho výzvu ke utažení opasků a slibům, že doženeme západ, že podnikatelům sežene kapitál, aby země nebyla vykoupena. V tom reálně neuspěl. Ale dnes vidím, že momentálně velmi moudře uvažuje. Dokonce bych se přimlouval, aby prezidentská imunita neskončila působením ve funkci, ale měla by být doživotní, aby mohli bývalí prezidenti co nejvolněji diskutovat současné problémy. Právě naši bývalí prezidenti by měli mít absolutní svobodu vyjadřování. Jejich úvahy mohou být s vysokou pravděpodobností považovány za nezištně státnické, neboť v nejvyšší funkci již byli.

Otázka vydávání Ukrajinců na Ukrajinu se opakuje. Není zde poprvé a pár měsíců po začátku části války spuštěné v únoru 2022 byl zejména západ naprosto proti. Byly jistě drobné výjimky, ale dnešní nálada i rozčarování z přítomnosti Ukrajinců, kteří nejsou výkvětem onoho národa jsou velmi nebezpečné a velmi varuji občany této země před takovou osudovou morální chybou. Nechtěli bojovat, ať z jakýchkoliv důvodů a dnes je vydáme v okamžiku, kdy se Ukrajinská obrana skoro rozpadá? Ze speciální operace začíná být regulérní válka, na kterou doplatí bohužel nejvíce civilisté. Nálety se zintenzivní. Doufejme, že ne na úroveň toho, co předvedla americká armáda v Íráku. Statisíce mrtvých civilistů a naprosté zděšení až odevzdání obyvatel vedlo k snadnému obsazení země. Rusové jsou de facto na prahu tohoto řešení války.

Nikdy jsem nechtěl, aby Rusko válku vyhrávalo, natož, aby ji vyhrálo úplně. Nyní to díky naší společné kolektivní slepotě reálně hrozí. Evropa by měla zachránit budoucí mírové soužití s Ruskem nějakou odvážnou diplomacií. Mám obavu, že evropské vedení nemá kompetenci ani vůli k záchraně míru. Proč také? Zbrojovky a potažmo podpůrné průmysly prosperují a politici jsou vylobováni z těchto peněz. Pokud se to nechá na přirozené volbě občanů, kteří se emancipují težkopádně, pak určitě hrozí i přímá válka s Ruskem. A kolektivní dehumanice Rusů jako národa, k níž na západě nyní dochází je předstupněm nového exkluzivismu a nadřazenosti západoevropského nadčlověka nad podlidmi. Můžeme se dočkat moderního holokaustu nad dalším „nevyvinutým národem“. Koneckonců hodnocení židů v předválečné Evropě se nepotvrdilo. Současnost ukazuje jak kvalitními příslušníky kultury, vědy a podnikání Židé jsou.

Úvaha může mít jen nedostatečné odkazy na fakta. Jde-li o konkrétní postoje, vždy se najdou rozporuplná vyjádření. Proto očekávám zase poněkud citelné scvrknutí skupiny čtenářů, kteří by mne stále ještě chápali v mé individuální revoltě. Bez rizika ovšem nemůže dojít k žádným pozitivním událostem. Bourá se snadno. Tvoří se v bolestech.