Nejsprávnější by bylo zrušení právního pojmu manželství

Pokud konzervativní křesťané chtějí v kostelech uzavírat svazek nazývaný po křesťansku manželství, nebránil bych tomu. Ostatní partnerské svazky by moderně mohly mít novou univerzálně platnou definici i název.

Pokud jste třeba na facebooku, můžete deklarovat navenek, že jste ve vztahu, aby vás nikdo neobtěžoval partnerskými návrhy. Lidé tvoří přirozené vztahy a někdy chtějí či potřebují určité funkční právní svazky. Klidně, proč ne. Pokud křesťanům vadí, že pojem manželství by neměl být používán mimo heterosexuální komunitu, pak zase já cítím, že klidně bychom mohli manželství dopřát jen křesťanům, kteří jej uzavřeli podle církevních pravidel v kostele. Nejsme žádný náboženský stát a není tedy žádný důvod, mimo návyk, užívat křesťanský dojem z pojmu manželství, když to tak ani nepojímáme. Katolíci se nerozvádějí. Jejich církevní sňatek musí být církevní hierarchií zrušen od samého počátku. Je to sice jen rétorika a krkolomná komplikace, ale má to bránit epidemii rozvodů, které by jistě potrefily i svazky katolíků. Občanský sňatek mohou samozřejmě katolíci rozvést u soudu, ale nemohou pak požívat svátosti, pokud jim nějaký duchovní neudělí osobně milost na vlastní nebezpečí.

Pojem manželství je vlastně anachronickým imperiálním názvem pro svazek, který v občanském smyslu zcela opustil hranice vymezené církví. Proto by právní stát měl sekulárně z tohoto církevního svazku odejít. Nechat manželství po křesťansku těm, kdo jej chtějí a právně definovat partnerství, které by se nemuselo jmenovat registrované, jako u nějakých psů. Ukončily by se nekonečné a neplodné debaty o etymologii a historii pojmu či instituci manželství. Svazky lidí jsou evidentně starší než církevní svazky manželské. Už jen z toho důvodu, že jsou tu starší anebo zcela nezávislé kultury. Než se ve čtvrtém století n.l. stalo křesťanství státním náboženstvím uzavírala se „manželství“ velmi různým způsobem. Při christianizaci Evropy ohněm a mečem se mezi barbary dlouho nedařilo bránit mnohočetným svazkům, častěji mnohoženství, které bylo dáno tehdy zcela nepokrytě vládnoucí patriarchální společností. Debaty o nějakém univerzálním svazku manželském nedávají smysl, protože leckdy by se tehdejší svazky do dnešního právního rámce nevešly.

Křesťané zjevně nechtějí integrovat do své lidské rodiny osoby LGBT++ Tak je nenuťme, ale odejděme současně z jejich svazku zvykového práva a zdání univerzality. Univerzální může být jen všelidské a nikoli nějaké výlučně bílé nebo katolické nebo islámské apod. Toto uvolnění z křesťanské exkluzivity na manželství nám může poskytnout prostor pro skutečnou a nepokryteckou reformu definice práva kolem veřejných svazků a případně i vztahů. Já už ani nemám chuť a trpělivost s těmi pyšnými křesťany nějaký dialog vést. Oni jsou tak zabejčení, tak svázáni dogmatickou a domnělou vírou, která je stejně fundamentální jako ta jim tolik smrtelně nebezpečná islamistická. Nejsou připraveni v ničem ustoupit, nic uznat, a ještě to chtějí vydávat za konzervativní ctnost. Mám ovšem obavu, že na tento konstruktivní návrh také nebudou chtít dobrovolně přistoupit. Oni mají dojem, že jejich pravdy jsou tak závažné, že jimi mohou donekonečna společnost týrat a tedy ovládat. Ale při jejich přístupu se domnívám, že stejně jiné řešení, než odchod společnosti do skutečně sekulární občanské společnosti nebude tak do dvaceti let možné. Bude nejspíš nezbytně nutné, protože se křesťané budou stále více podobat Dukovi, Lipovské a Volnému. To nemůže a nebude fungovat. Tolik nevůle a iracionality už může státu vážně škodit.