Nediktujte nám, jak se máme cítit

Život je o cítění. Pokud vám někdo předepisuje vaše pocity, je to smutné. Každý se s tím setkal ve svém soukromí, že mu třeba matka v zájmu výchovy říká: takhle to nemůžeš cítit. Matka má jistě nárok, ale nikdo jiný ho nemá.

Život je o cítění. Pokud vám někdo předepisuje vaše pocity, je to smutné. Každý se s tím setkal ve svém soukromí, že mu třeba matka v zájmu výchovy říká: takhle to nemůžeš cítit. Matka má jistě nárok, ale vlastně nikdo jiný ho nemá. Každý další musí dosáhnout důvěry, aby byla jeho kritika nebo rada s respektem přijata. To je podstata svobody. Nemůžeme se k sobě chovat rodičovsky (paternalisticky).

Situací, kdy všechny strany konfliktu mají téměř pravdu, je mnoho. Naneštěstí jsou tyto pravdy leckdy smrtící. Někde na velmi nízké úrovni někdo začne chybný, zištný konflikt, který pak přeroste ve vládní postoje. V podstatě je to nesmyslné využití situace k eskalaci, místo toho, aby se věc vyšetřila a na sledovatelné úrovni vyšetřila, posoudila a napravila.

Se vší úctou ke statečnosti Zelenského a všech obránců Ukrajiny, je třeba si připustit, že Ukrajinci prohrávají válku, v níž jsou obětí jakýchsi chyb někde daleko na začátku konfliktu. Praví viníci nebudou nikdy dopadeni a možná ani označeni. Podobně to probíhá ve všech místech konfliktů: Izrael versus Palestinci, Kosovo versus Srbsko atp.

Nynější zastánci síly a eskalace konfliktu se chovají jako by nebylo jiné řešení. Ale řešení existují. Máme i pozitivní příklady soužití, dokonce rozchodu států na menší celky. Neumíme si toho vážit a neumíme to správně hodnotit. Rozpad Československa proběhl bez jediného výstřelu. A to s ním mnozí, možná i většina nesouhlasila. Tvůrci tohoto mírového rozdělení par excellence jsou u náš dodnes považování málem za zločince a nikdy nedostali a již asi nedostanou Nobelovu cenu míru, ačkoliv právě jim by značně náležela. Ve Švýcarsku se mnohonárodní shody dosahuje úzkostlivými referendy ke každé záležitosti, která by se mohla obyvatel dotknout. Jistě s mnohým nakonec nejsou všichni spokojeni ani s takovým demokratickým výsledkem, ale vážně lepší řešení, kdy svoboda a respekt jsou tím nejdůležitějším, neexistuje. My jsme bohužel do svých sudetských spoluobčanů v časech nastolování Československa bohužel stříleli při zprvu pokojných demonstracích. Dlouho jsem nechápal, že se nedosáhlo loajální shody se sudetskými ani v Londýnské emigraci za druhé světové války, kdy obě strany měly stejného nepřítele. Některé rány se prostě nepodaří zacelit. Zejména pokud si neumíme přiznat, že jsme je rozdali.

Všechny situace nejsou stejné, ale prostředí důvěry a postup cestou respektu i ke zcela opačnému „narativu“ jsou prostředky zcela nezbytné k vytvoření a udržení míru. Je jasné, že po krvavých událostech na Ukrajině si Putin se Zelenským vzájemně nic nevěří. Ovšem bez nastolení nějakého statusu důvěry a uznání se ničeho nedosáhne a vyřešit vše může jen kapitulace jedné strany. Evropa se nyní tváří, že je sama bez USA schopna porazit Rusko a zachránit původní Ukrajinu. Myslím, že je to iluze. Stejně jako celosvětový Gren Deal, hyperkorektnost či další fundamentalismy progresivního typu.

Nicméně je zajímavé, jak se reference o skrečovaném jednání Zelenského v Oválné pracovně zhostila „nestranná“ média. Všechny zveřejnily jen částečný sestřih celé události. Zajímvé jsou i překlady původního originálu, na to ovšem není nyní prostor. Bohužel to vše situaci přieskalovává, než by ji nějak skutečně věcně komentovalo. Pochopení všech úmyslů a pocitů zaniká a všichni spějí jen k tomu, že nebudou nikomu naslouchat. Zelenský dal jasně najevo, že nevěří v žádné dodržování dohod ze strany Putina. (V Moskvě si jistě myslí totéž naopak o Zelenském.) Válka tedy bude zuřit dál, protože si dohodu nikdo neumí představit a nikdo nikomu nevěří. Přiznám se, že to byl hlavní důvod mé pochybnosti, když Trump prohlásil, že dosáhne míru za 24 hodin či několik měsíců.

Přál bych všem stranám mír. Nicméně ke vstřícnosti a důvěře mají aktéři zatím velmi daleko. Mezi šachisty již velmi dávno kolovala anekdota, která se současností nemá nic společného, než to, že se zdá být zcela potvrzována. Zní: „My Ukrajinci remizy něznájem“ Překládat to nebudu, je to bonmot, nadsázka, ale výstižná a souvisí s tím i porozumění cizímu byť srozumitelnému jazyku. V šachové hře nikdo neumírá, a tak se tomu můžeme smát, ale v realitě současné války na Ukrajině je to spíše hororové přiznání k sebezničujícímu fundamentálnímu postoji. Nicméně tah veřejnou debatou před kamerou v Oválné pracovně považuji za geniální. Myslím si totiž rovněž jako současné americké vedení, že lidé musí vidět, co si doopravdy kdo myslí a jak jedná. Všechna ta uzavřená a tajná jednání jsou jen pokračováním marasmu neodpovědnosti. Takto se naopak musí strany za své postoje veřejně postavit, zodpovídat za ně a tedy odpovídat na veřejné mínění.

Evropa sama nyní pokračuje v lehkomyslném uvažování merkelovského typu „wirschfendas“. My to zvládneme, říkají převážně. Ale uvidíme. Já myslím, že již toho hodně nezvládáme a neumíme si to přiznat. USA se nepostavily na stranu Ruska, ale staví se za sebe a za svoje postoje a názory na řešení situace. Tak diskutujme, přemýšlejme a naslouchejme si vzájemně. Mohli bychom třeba i na zdejším blogu. S nadávkami bez respektu nedosáhne žádný prosazovatel či vyjednavač žádného výsledku. Evropa je slabá, protože je agresivně hloupá. Potenciálně je samozřejmě silná, ale vzdává se předem loajality mnohých jen za cenu nějakých formálních požadavků na úplnou totožnost názorů na řešení a postupy. Ale tak to ani v realitě nikdy nikde nefungovalo. Tomu se totiž říká diktát. V lepším případě výchova lidu – dětí, jako v případě komunistů. Výsledky známe.