Naprostý prezidentský propadák

Reaguji na snůšku nepřijatelných tvrzení pana prezidenta v jeho exkluzivním rozhovoru pro deník iDnes publikovaný 16. července na stránkách internetového vydání. Četl jsem pozorně vícekrát a nemohu tomu uvěřit.

Ponechávám úplně stranou kauzu Filipa Turka, které je příznačně věnováno přespříliš prostoru a není jistě náhoda, že to uvádí i další prezidentskou kritiku vlády.

První skutečná otázka redaktora je k tématu: Kdo vyhrál na summitu v Ankaře. Prezident tvrdí v odpovědi, že „prohrou bylo, že jsme se nedokázali dohodnout“. Zároveň se prý do poslední chvíle chtěl dohodnout a snažil se o kompromis. Přeskočím prezidentovo vymáhání zvyklosti, která není psaným právem, a právě zvyklost se může vzhledem k okolnostem změnit. Prezident a vláda mají na různé věci různé názory. Prezident má přinejmenším právo na svoje postoje. Nicméně zkušenost s jeho postoji je špatná a prezident by si měl položit otázku, proč ztratil důvěru vlády? Nejde o rozdílné názory, ale o jejich nepevnost či neplatnost. Prezidentovi se jen těžko dokazuje, že něco řekl tak či onak, a že za pár hodin změnil stanovisko či jej úplně převrátil. Důležité je, že tuto pověst u vlády získal a bude se jí jen pomalu a těžce zbavovat. Není to prostě prezident, na jehož slovo se může kdokoli spolehnout. Neodhalil třeba skutečnost, že procentní plnění výdajů na obranu se nepodařilo splnit ani jeho předchozí oblíbené vládě. Člověk by očekával, že se pojede za tuto vládu na summit omluvit a bude dejme tomu tlačit na vládu nynější. To je legitimní. Ale on není schopen tyto složitější záhyby rozpočtování vyhodnotit a žije v zajetí svých představ, které se mu jenom hodí do krámu.

Je tedy naprosto logické, že vláda nechce prezidenta nikde, kde by se mohl dostat k nějakým slibům a závazkům země za vládu. On nemůže tyto závazky realizovat a vytváří tak jen laciný nátlak na vládu za pomoci zahraničních instrumentů. Nepracuje tudíž pro Českou republiku na jejíž ústavu přísahal věrnost. Mohli bychom zde vypočítávat, kolik protivládních stanovisek již takto prezident v zahraničí projevil. Za všechny snad jeden hlavní, a to slíbené Albatrosy pro Ukrajinu. Zcela bezpečně věděl, že ani vláda předchozí nehodlala tento obchod realizovat. Přesto reprezentoval stát navenek zavádějícím příslibem, který nemá pravomoc splnit. Vy byste takového vyjednavače pustili na taxativní vyjednávání o plánování dalších výdajů? Nikdo soudný by to neudělal.

Tato nespolehlivost je podepřena další nejasností kolem prezidenta. Jde o jeho poradce Koláře. Kolář ovšem není poradcem, ale nepokrytě se vyjadřuje k tomu, co prezident dělá a co si myslí. Jsou to přátelé, jejichž spolupráce nemá žádný právní základ. Ve sporné kauze údajného vydírání prezidenta ministrem zahraničí sehrál Kolář úlohu špinavého prostředníka. Není ovšem možné nic dokázat, není se čeho chytit a také díky tomu byl případ „vydírání“ odložen. Pro vládu a její členy je nebezpečné s prezidentem cokoli ústně projednávat, není-li výslovně pořízena právně nezpochybnitelná nahrávka. Podání ruky s prezidentem totiž nic neznamená, protože večer na přátelské besedě s Kolářem dojde k převysvětlení situace a změně postoje.

S prezidentem lze vést pouze písemnou právně závaznou komunikaci, vše ostatní je nebezpečné a na vodě. Proto zcela chápu, že vláda nebude s prezidentem nadále o ničem jednat. Prezident je z pohledu vlády nestabilní subjekt, který nevykazuje žádnou známku spolehlivosti.

Prezident se musí o důvěru opět ucházet, ale nebude to snadné. Podle prezidentova názoru prezident Trump sice neřekl explicitně, ale někoho z členů NATO kritizoval. (Normální člověk ví, že to bylo Španělsko.) Navzdory ostentativnímu podání ruky Trumpa Babišovi vztahuje kritiku na Českou republiku. Přitom tam Babiš nepřijel se škraloupem za minulé neplnění procenta na obranu. Ten škraloup na hlavě měl pan prezident, proto si kritiku vztáhnul na sebe, tedy Českou republiku. Já to vidím tak, že prezident nedokáže vyhodnotit polovinu situací, ve kterých se ocitne. Jeho aparát je nepřehledný a bez odpovědnosti. On sám za sebe nezodpovídá, pokud udělá průšvih, zaplatí to ministerstvo financí. Nevěřím v jeho poctivou snahu o dohodu, protože i kusé informace svědčí o tom, že se s ním o lecčems jednalo, ale kompromisu nebylo dosaženo. Pak takové jednání postrádá smysl. Takovému statusu prezidenta se pak říká „kohabitace“ nebo třeba koexistence. Ke spolupráci to má však daleko. Je to prostě jen příměří. S tak nejednoznačným prezidentem bych nejednal, ale dopisoval si a žádal písemná stanoviska, která budou později prokazatelná.