Může rakouská vládní krize otevřít voličům oči?

Rakouská aféra ukazuje jasně na zdroj podpory nacionalistické politiky. Pokud se z toho volič nepoučí, bude na základě lízátka ve formě přísné antimigrantské politiky de facto volit Rusko proti Unii. Brutalitu proti humanismu.

Ve všech posledních volbách zejména strany s vyhraněným programem proti islámu propadly. Lidé sice stojí o bezpečnost, ale ne za každou cenu, tedy za podmínek brutálního zacházení za hranou práva. Salviniho politika v Itálii je naprosto nelidská. Přesto brutalita předváděná touto neonacistickou stranou neodrazuje mnohé od podpory této politiky. Podporovatelé této politiky si neuvědomují, jak by si ovšem mohli přečíst z historie, že pokud připustí nehumánní a nelegální jednání proti dnešním „jasným vyvrhelům“, sami se posléze stanou oběťmi této politiky. Brutalita a hrabivost jde ruku v ruce a pokud se nezarazí hned v počátku, její svádivý moment naláká nejhorší majetkové spekulanty do nekompromisního houfu.

Žádný člověk není podčlověk. Lidé, kteří se proviní třeba proti zákonu zaslouží trest, ale také návrat do společnosti. Vyloučení celých skupin obyvatelstva se společnosti vrátí v nákladech, jejichž původ sice ztrácí čitelnost původu v brutální politice, ale bude zaplacen týmiž daňovými poplatníky, kteří se dnes pohoršují nad chováním „nepřizpůsobivých“. Začleňování a resocializace je levnější než lhostejné trestání. Je smutné, že v dnešní tak inteligentní době si tuto krátkodobou politiku nechávají lidé líbit, ačkoliv v konečném důsledku zaplatí všechny náklady s problémy vyloučení ze svých kapes.

Například se vůbec nemluví o tom, že na náklady společnosti se nevymahatelné pohledávky firem mohou odepisovat postupem let z daňového základu. Tedy firmy se postupně dostanou k nominální hodnotě jistiny. To jistě není nic výhodného, ale jasně se ukazuje, že rétorika typu, že věřitelé nejsou nijak ochráněni a saturováni, na rozdíl od běžných občanů, je zcela falešná. Naše brutální exekutorské podmínky jsou jasným produktem lichvářské, tedy převážně nefiremní sféry. Jedině za tak volných podmínek mohou lichvářské praktiky fungovat. Tyto praktiky svědčí spíše o oligarchické podstatě našeho nynějšího domácího režimu, než o demokracii pro občana.

Lidé ohrožení chudobou, exekucí a vyloučením představují potenciální desetinu voličů této země. Zejména oni by neměli nelogicky volit oligarchickou nacionální politiku Ruska. Bohužel, zrovna ti k volbám nejspíš nepůjdou. Neměli bychom tedy zapomínat, že volíme i za ně.

Často je mi kladena otázka, jak se pozná brutální politická strana? V její rétorice se občan a občanské ctnosti používají jen kosmeticky. Jejím hlavním beranidlem do vědomí voliče jsou zjednodušená hesla na bázi kolektivní viny. Prostřednictvím kolektivní viny, anonymizováním problémů, se zakrývá brutální podstata jejich usilování. Jedním z flagrantních příkladů je ztotožňování islamismu, politického islámu, s muslimy a islámem obecně. Je to typický příklad kolektivní viny. Ačkoliv drtivá většina muslimů sedí pokojně doma a nijak se nechystá útočit na nikoho, přesto se hovoří o zákazu islámu, který by měl postihnout i nevinné a čestné muslimy. Vyvolává se tím dojem, že žádní nejsou. Zdůrazňuje se tím nebezpečí, které de facto neexistuje. V muslimských zemích existuje opozice. Její podporou můžeme přispět k reformě islámské sekularizace. Na tuto usilovnou činnost, která by mnohem lépe zbrzdila pohyb migrantů, protože by se zvýšila naděje soužití rozdílně smýšlejících muslimů v jejich vlastních zemích. Islamističtí teroristé jsou jednotlivci mimo státní struktury. Proti Islámskému státu bojovaly všechny země přilehlé končiny světa, tedy i muslimové. Oni si stejně jako my nepřejí vládu islamismu a brutality.

Nakonec i brexit uspěl ve své propagaci především díky poukazem na kolektivní vinu. To EU může za „neúspěchy“ Velké Británie. Migranti z východu berou našim práci. V posledku prý Evropská Unie brání Británii v odchodu, protože stojí za ochranou Irska proti zásadnímu vlivu Velké Británie. Rozumní lidé v Británii, včetně Mayové, pochopili, že hrozba návratu severoirského konfliktu je cosi více, než jen požitek z furiantského odchodu z EU. Zcela jistě je existence Evropské Unie brzdou severoirského konfliktu. Při konečném úspěchu brexitu se můžeme opět dočkat vlastních teroristů, vlastní evropské náboženské války.

Často se argumentace vůči třetím rozvojovým zemím ohání primitivností a náboženskou řevnivostí. Ale neměli bychom zapomínat, že poslední válka na kontinentě byla v podstatě značně náboženská. Příklad někdejšího rozpadu Jugoslávie by měl burcovat mírumilovné kruhy na všech stranách.

Místo brutality je možné volit sofistikovanost. Vedle oblíbených chytrých telefonů, můžeme mít i chytrou proevropskou politiku. Stačí se oprostit od falešně lechtivého dojmu, že brutální řešení problémů jediné nese výsledek a užitek. Možná se výsledky na oko jeví rychle realizovatelné, brutalita svádí také pocitem nadřazenosti a moci nad osudy lidí. Falešný pocit podílu na moci je však dnes již jen těžko odůvodnitelný, nechce-li se člověk počítat k neonacistické politické bojůvce. Fanatismus v otázce kolektivní viny domnělých nepřátel je zcela jasným indikátorem, na nějž bychom si při evropské volbě měli dát pozor.