Možnosti deeskalace terorismu

Všichni mají pocit, že se brání proti napadení. Ten pocit jim vnuknou a pěstují jejich různé reprezentace. Pokud se má něco takového zastavit, je třeba jít cestou respektu a ne cestou konečného řešení.

Každá strana konfliktu si vytváří eskalační narativ. V tomto narativu není kouska racionálního uznání, jak má protistrana realizovat důstojné soužití. Důstojnost není něco z vnějšku. Vyrůstá z toho, co lidé prožívají a cítí. Těžko vám může někdo zvenčí nařídit, jak máte uplatňovat svou důstojnost. Může ovšem každý demokraticky kritizovat, jak vaše uplatňovaná důstojnost navenek působí a připomenout vám, že vám jde o zachování tváře bez respektu a plánovaného míru vůči protistraně, tedy, že již nejde o přiměřenou sebeobranu.

Nějaké pravdy se nelze úplně dobrat. Když se ukončoval poměrně nedávný, (neboť je plno pamětníků dosud naživu), konflikt v Severním Irsku dosáhlo se míru především uznáním politické reprezentace „teroristů“ pod názvem Sinn Féin. V průběhu konfliktu se objevily různé reprezentace a různě radikální skupiny. Neblaze proslulá IRA – Irská republikánská armáda měla své mučedníky, kteří zemřeli na hladovku v britském vězení. Mluvilo se o pravé či dočasné IRA, jejíž decentralizované složky odmítaly uzavřené dohody a bojovaly na vlastní pěst. Na očích evropské veřejnosti nebylo možné udělat to, co dělá nyní Netanjahu v Izraeli. Žádné konečné řešení terorismu se ještě na světě bez totalitní dlouhotrvající brutality nepovedlo. Uspěl snad jen ve středověku Tamerlán za drastických obětí všech svých odpůrců.

Peripetie konfliktů nelze rozsoudit, zvláště pokud nejste na místě. Nechápu žádné skalní příznivce té či oné strany. Na obou stranách konfliktů se dějí více či méně skryté zločiny proti lidskosti. Izraelská reprezentace by si zasloužila jednoznačné odsouzení za protahování eskalací na samu mez lidskosti. Je to podivné od komunity, která sama prožila Šoa. Pozice Netanjahua se zvolna podobá situaci Miloševiče v konfliktu, kdy Srbsko ztratilo „morálně“ Kosovo.

Terorismus je válka poražených a ponížených. Kolektivní posuzování je vodou na mlýn terorismu. Právě přiměřenost obrany a podpora jasného mírového uspořádání do budoucna dává šanci k novému pojetí důstojnosti protistrany. Jen tak může dojít ke změně, když i bránící se strana uzná hranice konfliktu a dosáhne základní shody na příměří, a po jeho dodržování může dojít i k mírovým dohodám.

Je ovšem snadnější obviňovat kdekoho z kdečeho, než si v klidu vyslechnout i jeho názor. Myslím, že obyčejní Palestinci nemají žádný veřejný hlas. Neustále za ně někdo mluví, co chtějí. To je princip totality, úplná kontrola myšlení a vyjadřování, jak by si i zde na bezvýznamném blogu mnozí přáli. Já si v přemýšlení o soudobých konfliktech vždy pokládám otázku: Vím skutečně co bojující strany chtějí nebo jde jen o zmanipulovanou eskalaci v zájmu několika válečných zbohatlíků? Možná právě v Evropě a v dalším svobodném světě slyšíme tu a tam hlas svobodných Palestinců, ale někdo se zuby nehty snaží z těchto hlasů dělat Hamás přímo nebo zprostředkovaně. Nějak jsme zapomněli, že je občas třeba položit ruku na srdce a zjistit „zdali to ještě tluče“.

Pro zajímavost by si každý pro své úvahy mohl zabrouzdat v popisu Konfliktu v Severním Irsku, kde se nakonec podařilo realizovat mír, který dokonce přežil i Brexit.