Možnosti a meze náboženské plurality

Pod tlakem globálního propojení světa se náboženským střetům nelze vyhnout, píše v úvodu studie Katolický pohled na náboženskou pluralitu Denisa Červenková. Karolinum 2016.

Vymezuje čerstvě pojem a předmět teologického zkoumání v oboru Teologie náboženství. Odkazuje přehledně na zásadní díla na poli této disciplíny. Upomíná na nestora dosavadního zkoumání náboženských tradic, Vladimíra Boublíka, na nějž navazují četní evropští teologové.

V úvodním přehledu pojmů a metod vysvětluje podstatu náboženské inkluze, exkluze a pluralismu. Svoji pozornost obrací především k náboženské pluralitě. „Důvody existující náboženské plurality neznáme. Je lepší je promýšlet v celkové vizi Božího záměru spásy všech lidí.“ Konstatuje jistou nevyhnutelnost náboženské plurality, která se jasněji jeví ve vědách mimo teologii. V tomto ohledu vnímá Teologii náboženství jako studia v mnohém mezioborová. Přesto však vázaná požadavkem „odkrýt přítomnost Ježíše Krista i jinde než v křesťanství“ a „vyznávat pravdivost křesťanství bez dráždivého náboženského imperialismu“. Důsledkem takového uvažování je pak skutečnost, že „zjevení ustupuje do pozadí a stává se partikulárním“.(přímé citace Geffré, 2001)

V dalším oddíle studie nazvaném Dějiny vztahu křesťanů k jiným náboženským tradicím najdeme pěkně seřazená stanoviska starozákonní, novozákonní a další až do současnosti. Některé starozákonní Deuteronomické texty jakoby vystoupily přímo z koránu.

Hospodin, tvůj Bůh, ti je předá, abys je pobil. Vyhubíš je jako klaté, neuzavřeš s nimi smlouvu a nesmiluješ se nad nimi, nespřízníš se s nimi, svou dceru neprovdáš za syna někoho z nich ani jeho dceru nevezmeš pro svého syna. To by odvrátilo tvého syna ode mne, takže by sloužili jiným bohům. Hospodin by proti vám vzplanul hněvem a rychle by tě vyhladil. Proto s nimi naložíte takto: jejich oltáře rozboříte, jejich posvátné sloupy roztříštíte, jejich posvátné kůly pokácíte, jejich tesané sochy spálíte. (Dt 7,2-6)

Jsou ovšem i pozitivní výjimky. Noe zakládá na své arše celé společenství lidstva znovu. Ale i v různých případech jsou pomocníci lidu Izraele zváni spravedlivými mezi národy a jsou pozitivně přijímáni.

V novozákonním kontextu zprvu vysvítá, že Ježíš byl poslán k židům coby vyvolenému národu. Později se jeho role mění v univerzální poselství všem, i pohanským národům. Křesťané pěti století následujících po Kristu rozvíjejí představu, že křesťanství je pravé náboženství a dovršení všech ostatních tradic. Dovršuje se tak přechod od exkluzivního starozákonního pojetí k inkluzivnímu novozákonnímu. Patří sem např. výrok kartaginského biskupa Cypriana (+ 258) Extra ecclesium salus non est (mimo církev není spásy). Někteří však přinášejí ve svých výrocích opět exkluzivní muka pekelná. Fulgentius z Ruspe: „Pevně věř a nepochybuj, že nejen všichni pohané, ale také židé a všichni heretikové a schizmatici, kteří tento svůj život skončí mimo katolickou církev, půjdou do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům.

Středověk se striktně držel vymezení společenství církve, které jediné přináší spásu. Mezitím schizma v marginální záležitosti rozdělilo církev vedví. Clunyjský opat Petr Ctihodný pronáší v r. 1146 tato slova:

… k čemu se vydávat až na konec světa a bojovat s nepřáteli křesťanské víry v dalekých zemích, když zhýralí a rouhaví židé, kteří jsou horší než Saracén, nikoliv ve vzdálených zemích, ale bez překážek a směle a beztrestně urážejí Krista a všecky křesťanské svátosti? Jak mohou Boží synové planout horlivostí, když nechávají na pokoji židy, kteří jsou nejhoršími nepřáteli Krista a křesťanů?

Nebýt i některých pozitivnějších myslitelů jako Petr Abélard, Raymond Llull a v posledku Mikuláš Kusánský, měli bychom středověk i s jinak přijatelným Tomášem Akvinským za dobu horší pěstovatelů Koránu, hadísů i šaríji. Zlaté časy inkvizice a misií zámořského otroctví.

Se zámořskými objevy nastávají staletí misijních paradoxů, které stojí na prahu imperiálních ambicí světských i církevních vládců. Ani protestantství nepřineslo nějakou obzvláštní úlevu z představ o modloslužbě jiných náboženství. Na prahu novověku zejména ničivá Třicetiletá válku přinesla značnou ztrátu věrohodnosti církve, do té doby společnost spíše stmelující.

V 19. století rostoucí náboženská lhostejnost a obavy z liberalismu přinášejí stále důraz na jedinečnou roli katolické církve. Pius IX. Však v roce 1854 píše mj. Také máme za jisté, že ti, kdo žijí v neznalosti pravého náboženství, je-li tato nevědomost nepřekonatelná, nenesou na tom v Božích očích žádnou vinu. Teprve druhý Vatikán přinesl změnu postoje k nekatolíkům. Středobodem této změny je deklarace Nostra aetate, kterou ovšem je nutno vidět na podkladě řady souvisejících textů, které autorka studie analyzuje, ale přehled těchto analýz pro účely této recenze není pro značný rozsah možno přenést. Dokumenty druhého Vatikánu zůstávají ve vyjádřeních ohledně případné možnosti spásy v ostatních náboženstvích opatrné. V posledku odkazují na budoucí dialog o těchto otázkách.

Světová náboženství v pokoncilním magisteriu jsou symbolizována institucemi. Papežskou radou pro mezináboženský dialog a také třeba připojenou Komisí pro náboženské vztahy s muslimy. Komisí je pochopitelně více. Studie zde podrobně rozvádí různé dokumenty a události pokoncilního období. Tak je postupně objevováno úctyhodné dědictví náboženských textů ostatních náboženských tradic, které lze vidět také jako zárodky Božího slova (1975). Jiná encyklika připouští, že i nekřesťané jsou vedeni Duchem a jím orientováni k Bohu (1979). Na prostřednictví Ducha se obrací i poukaz k Boží lásce (1990). Jestliže je spása určena všem, musí tu být způsob, jak je konkrétně pro všechny dosažitelná. Je tu milost, která vychází z Kristovy oběti a je sdělována Duchem, který tak uvádí do tajemného vztahu k církvi (aniž by přitom do ní byli všichni „formálně začleněni“, str. 109).

Určité zpomalení mezináboženského procesu uvolňování do konce tisíciletí lze připsat jistému důrazu na studium v zájmu misijním a přípravě pro dialog. Teprve po událostech 11. září 2001 apoštolský list Novo millenio ineunte navazuje na dialogickou snahu v zájmu světového míru a předejití náboženským válkám, jejichž hrozné následky jsou známy. V roce 2009 Caritas in veritate konečně reflektuje realitu nových náboženských hnutí a sekt. V roce 2010 apoštolská exhortace doporučuje tam, kde je to vhodné prohloubit v rámci biskupských konferencí vzájemné poznání mezi muslimy a křesťany. Nelze opomenout pěkné snahy Jana Pavla II. Světový den modliteb za mír v Assisi 1986 se stal jedním z milníků mezináboženského dialogu.

Kromě papežských dokumentů máme k dispozici i texty jednotlivých dikasterií římské kurie. Dokument Dialog a misie z roku 1984 zakládá postoj církve vůči jiným náboženstvím. V mnohém shrnující je dokument Dialogo e annuncio  (Dialog a hlásání) z roku 1991. Náboženství je zde prezentováno jako transcendentní dimenze kultury, tudíž je považováno za širší pojem než náboženství. Textů katolické církve je analyzováno nepřenositelné množství. Společné pro pokoncilní magisterium je jisté kolísání ve vyjadřování ve prospěch či proti uznání hodnoty jiných náboženských tradic. Nikde není řeč o rovnocennosti jiných náboženských tradic nebo o relativizaci hodnoty Ježíše. Současně se nepochybuje o možnostech spásy příslušníků jiných náboženství. V kostce shrnuto: Boží spásný záměr pro všechny lidi, téma Ježíšovy výkupné smrti za všechny a působení Ducha i mimo hranice viditelné církve. To jsou témata pro dialog mezi katolickou církví a jinověrci.

Ve shrnujícím závěru se opět dostáváme k „trojici“ exkluze, inkluze a pluralismus. Jsou nám představeny teologické osobnosti zastávající jednotlivé přístupy. Mimoto nám autorka studie představuje různé „novější“ teologické školy. Interioristický přístup Gerharda Gädeho, postpluralismus Pavla Hoška respektující jinakost druhého a dále představuje otevřené jednotlivé teoretické problémy a osobnosti. Dokonce se dostane i na Hanse Künga a jeho základní kritérium pravdivosti náboženské tradice, jímž je lidskost (humanum). Zajímavým vyústěním závěru studie je kapitola Spása prostřednictvím jiných náboženství: kategorie spásy. Kategorie spásy?! Smutné.

Na konci knihy nenajdete žádnou závěrečnou pointu nebo bodový recept, jak lze náboženskou pluralitu coby fakt pojmout či řešit. Jsou předestřeny názory a trendy. V mém vnějším, nekatolickém, pohledu chybí ovšem reflexe dalších teologických proudů, například feministické teologie nebo teologie osvobození vyvěrající přitom z katolických zdrojů. Právě v těchto výhoncích se skrývá náznak naděje, že se katolická církev pohne z upadání. Z těchto pozic přichází v ústrety snad papež František. Na reflexi jeho působení je však ještě příliš brzy.

Výše řečené ovšem nijak nediskvalifikuje velice příznivý dojem z celého uspořádání a přehlednosti předkládaného problému. Citací dvou závěrečných vět jistě neprozradím nic, co by mohlo kohokoli odradit od čtení předmětné studie. „Často se zdá, že jsou to především křesťané, kdo vyvíjí značné úsilí o nalezení cest k porozumění a dialogu mezi kulturami a náboženstvími. Není to však, vzhledem k teologické identitě křesťanství, kterou jsem se pokusila nastínit, vlastně v pořádku?“ (str. 182)

Pěkné přiznání autorky k inkluzivní vizi úlohy křesťanství. Pluralita a postmoderna však zůstává, podle mne i po přečtení studie, pro katolickou církev stále jen pootevřenou otázkou. Vrchol tolerance spočívá stále jen ve společné modlitbě. Kéž by tomu mohlo být i jinak.