Mezi rizikem a jistotou

Babička říkávala, co sníš, to už ti nikdo nesebere. Zdálo se, že je to symbol jistoty, ale časem se ukázalo, že kdybych jedl méně, mohl jsem být zdravější. Stejně jsem nakonec musel dojít až k přísné dietě. Podobně je to s duševní

pohodou a zdravím.

Na začátku třetí dekády 21. století jsme se dopracovali k úplné ztrátě jistoty. Jistota musí být bez rizika. Musí přinášet jen nevratné a nezvratné benefity. Něco takového slibovala levice a burcovala lid k chápání reality prostřednictvím jistot. Takovým svatým grálem se stala svého času myšlenková kategorie – pojem „objektivní realita“. Mnoho lidí se domnívá, že pohled na svět prostřednictvím jistoty byl jen problémem komunistického východu, ale to je právě velký omyl současnosti. Na západě v anglosaském myšlení dodnes převládá analytický způsob myšlení, který touží popsat objektivní realitu prostřednictvím pozitivistické redukce. Existuje jen to, co je viditelné, popsatelné změřitelné. Abstrakce, struktura a smysl se dostaly na vedlejší kolej. Vedle toho existoval souběžně i kontinentální (evropský) způsob uvažování, který se dopracoval až k pojmu fenomén. Tato franko – německá platforma myšlení se po různých zákrutách dopracovala až k tzv. postmodernímu myšlení, které do jisté míry skepticky rezignovalo na pojem objektivní reality jako jediného pohledu na svět. Nazvala kriticky všechny tyto platformy uvažování jako „velké příběhy“ a nadále vidí svět plný protichůdných jevů, jejichž hierarchii nelze vždy úplně určit, ale jen pravděpodobnostně popsat.

Tato relativizace myšlení se velmi nelíbila zejména věroučným hnutím. Proto vzkřísili tzv. postkritické myšlení. V podání katolíků šlo o nový důraz na katechismus a biblistiku. V podání islamistů šlo o důraz na právo šaríja apod. Všechna tato postkritická hnutí spoléhají na pohodlnost lidského myšlení, které chce jasná hesla, zdravý rozum, populární sliby. Ačkoliv se jasně prokázalo, že objektivní realita je mnohdy jen nepředatelná myšlenková iluze, spotřebitelské mechanismy zafungovaly a vynesly na světlo různá obskurní myšlenková hnutí a osobnosti, které skutečně jen plácají a zneužívají pouze věhlas náhodně získaného či uzurpovaného postavení.

Oblast vědění se stala natolik rozsáhlou, že jedna mysl dnes ani nemůže dosáhnout na všechny aspekty dokonce u specializovaného a redukovaného předmětu. Nechci tím snižovat schopnost našich geniálních současníků, ale prostě je dnes možné, že máte geniální poznatky, ale není způsob, jak je důvěryhodně sdělit a využít v soudobém světě. Z rozbitých atomových částic a interpretace šmouh, které jsou v urychlovači vyfoceny se teoreticky rodí informace, které nejsou spotřebitelsky prodejné jako houska na krámě. Dokonce i Nobelovy ceny se v tomto oboru předávají se zpožděním desetiletí. Praktické užití špičkových informací je dnes prostě nejednoduché, ale lidem se stále namlouvá, že to snadné je a v rovině zaměstnavatelských strategií nároky neuvěřitelně stoupají, aby pak člověk vybavený pěti jazyky zvedal telefon a občas vesele prezentoval názor šéfa sekce.

Populisté do tohoto světa přinášejí zdánlivě řád. Poslouchej desatero. Následuj Alláha. Kup si koblihu. Všichni jsme vystaveni celodenní smršti pokynu, jak si máme počínat. Každý však v sobě má i barometr důstojnosti a chce být pro sebe tím, kdo ovládá vlastní myšlenky. Tak se řada lidí pustí do nerovného boje kolektivní diskuse a dokazování nějakých pravd. Źádoucí konsens po diskusi nahradila nadávka a vítězství asertivní a agresivní většiny, která dojatě, byť najatě, hlásá pravé myšlenky. Proto jsme se dnes vrátili opět k fundamentálním diskusím o směrování lidstva. Nutně cítíme potřebu redukovat svět na přehlednou strukturu, kterou lze nějak ovládnout a zajistit v ní jistoty. Úzkost z nejistot je dnes nejstrašidelnější hrozbou. Považte multikulturalismus. Všeobecná volební práva, kam by měli být zahrnuti i kojenci? Šílené požadavky nepodmíněného základního příjmu. Rovnost zaměňovaná za rovnostářství a naopak. Homosexualismus a další transhrozby.

Nejlépe se naše zmanipulovanost a nejistota ukáže při nedořešeném problému. Například jistota v oblasti očkování proti soudobé nákaze. Má a vždycky měla svá určitá rizika, která se dají z hlediska pravděpodobnosti stanovit v množství do pěti procent. Nicméně z této skutečnosti, že nic nefunguje s jistotu zcela absolutně okamžitě znamená, že očkování nemá smysl. Pro většinu má, ale dobrovolné musí zůstat, protože i o tomto malém riziku si musí člověk rozhodnout sám. Právě to je svoboda. Různá hnutí si dobře osvojila svoje menšinová práva a naučila se je prezentovat a předkládat jako většinová. Kdo to ale komu dokáže? Na vědecké úrovni možná, ale ve veřejném prostoru bude dnes považována myšlenka, že svět je placatý klidně za reálnou a zajímavou. V takové světě může snadno prosperovat takový obskurní náš největší světový prezident zeměkoule.

Nejhorší je, že jsme takto vyprázdnili i základní otázku lidstva. V druhé světové válce se bojovalo o to, zdali má právo na lidská práva každý člověk bez rozdílu. Víme, jak to dopadlo a kolik krve to stálo. Nicméně se opět ozývají hlasy fundamentálního idiotismu. Prý, kdo nepracuje, ať nejí. Řekl jakýsi obrácený Šavel. Myslel tím kojence i důchodce a postižené či nemocné? Dokonce lze snadno dokázat, že z minimální mzdy nejsou mnozí schopni uživit rodinu a pořádně se nenají, ačkoliv usilovně pracují. Jak se někdo dnes může ohánět takovou hrubě hloupou nedefinicí skutečnosti? A dokonce je tomu vážně nasloucháno.

V jiném případě se vede diskuse, zdali lze do světového společenství integrovat brutální islamisty Talibánu v Afghánistánu. Dokonce i u nás najdou tito ryzí sociopati svoje zastánce. Je to prostě něco, co běžní Afghánci chtějí, jakož i my jsme si zvolili svého Zemana. Jenomže náš Zeman skončí zanedlouho na smetišti dějin a bude zvolen třeba někdo solidnější a slušnější, tak Talibán nikomu svou moc ve volbách nepředá. Proto by symbolicky neměl být Afghánistán Talibánu uznán za právoplatný režim a jeho členství v OSN by mělo být pozastaveno do doby, kdy v Afghánistánu bude vláda, která uznává její základní chartu. Podobně by měly být vyloučeny režimy, které tuto chartu popírají třeba jen tím, že nepřipustí kontrolu a kritiku jejího plnění.

Nic proti demokratickému handrkování ve věci míry jednotlivých věcí, ale fundamentální převrat je nutno odmítnout. Pokud někdo vážně chápe literární varování Orwellovo, že „otroctví je svoboda“, pak nemůže zpochybňovat jasnou potřebu demokracie a respektování lidských práv kdekoli na světě. Proč sklouzáváme k opaku? Protože se zdá mnohým prímovní, že by se dalo na toleranci nerespektování vydělat, případně alespoň lhostejně ušetřit. Čím hůř, tím líp pro mesiáše.

Je mi jasné, že nic tímto článkem v sociopatickém nevědomí nezměním, nevybojuji ani nerozsvítím. Jde mi alespoň o to, aby dotyční věděli, že vím, že oni ví, že vím. Není nutné se fatalisticky vzdát všeobecně pohodlné manipulaci. Naopak se o světě lze mnohé dozvědět, ale určitě nikdy všechno. I s tím se dá prožít šťastně a úspěšně celý život. Stačí se řídit tím, že sleduji v sobě hrozbu nenažranosti a zavedu tu a tam rozumnou dietku, trochu toho nekonformního nepohodlí, které se možná ve zdraví na čas obrátí. Je to málo, ale není to souhlas a spolupráce s nicotou.