Mezi dvěma právy

Takto se jmenuje první kapitola malé útlé knížky Amose Oze Jak vyléčit fanatika. Text napsal můj oblíbený autor již v roce 2004. U nás byl přeložen a vydán roku 2006. Pokusím se podělit o své dojmy a postřehy ze čtení.

Amos Oz je právem často považován za nejvýznamnějšího literáta Izraele. Bohužel je dnes již fyzicky po smrti (1939 – 2018). Jeho myšlenky a díla nadále promlouvají, alespoň k některým otevřeným hlavám. Nejde mi však o nějaký apologetický nekrolog. Informace o významu a díle této osobnosti jsou na internetu a v knihovnách dostupné ve více než dostatečné míře.

Amos Oz byl nepřetržitě od roku 1967 rozhodným zastáncem postoje dvoj státního řešení izraelsko – palestinského konfliktu. Uznává právo Palestinců na život v dané oblasti, ale současně straní sám sobě a svému národu. Proto stojí mezi dvěma právy. Je schopen s nadhledem, humorem a bez sentimentu uvažovat o nárocích a požadavcích, které uskutečnění případné úspěšné dohody bude klást. Především musí skončit přiživování fanatismu na obou stranách. Historie ukazuje, že je to možné. S úctou dnes můžeme hledět na francouzsko – německou mírovou spolupráci v Evropě. Přitom v téměř staletém konfliktu si tyto národy ublížily až na dřeň lidství a důstojnosti. Přesto se podařilo někdejší animozitu utlumit a převést ji v převážné míře do roviny škádlivého žertování.

Amos Oz připomíná, že pro Palestince není jejich lidská a osudová zkušenost daleko od té židovské. Navzdory deklarované pomoci arabských zemí byli Palestinci de facto pronásledováni a vháněni zpět do palestinského konfliktu. Nikdo o ně nestojí. Arabské země jim většinou odmítly žádosti o získání občanství. Nicméně si nyní vládnoucí jádro této „etnické“ společnosti (zejména Hamas) usmyslelo, že by údajně mohl být konflikt vyřešen vítězstvím jedné strany. To je iluze, která občas fanaticky zachvátí radikály na obou stranách.

V novodobé historii jsou sice známy případy různých genocid, ale co je zajímavé, žádný takto postižený národ nezmizel definitivně ze scény. Dokonce ani američtí indiáni. Samozřejmě, že pokusy o genocidy od ukrajinského hladomoru po rwandskou tragédii jsou strašlivé a neomluvitelné. Mír v tomto ohledu nemá alternativu. Světové společenství navzdory fanatickým fantaziím o čistých národech nepoklesne a nepřipustí rezignaci na ochranu života.

To ovšem neznamená, že by se v zájmu míru neměl nikdo napadený bránit. Dokonce se bránit musí, jinak mu hrozí nezájem a lhostejnost světového společenství. Žádné snadné řešení neexistuje. Dokonce ani spravedlivé řešení neexistuje. Různá řešení se spravedlnosti mohou nanejvýš blížit. Většinou se porušení zákonů a lidskosti dopouštějí nakonec obě strany konfliktu. Podstatou je tedy dohoda o míru, kdy všichni musí slevit ze svých maximálních požadavků. Vyvolávání dojmu, že lze něco definitivně a snadno vyřešit je podle mne nezodpovědným zločinem.

V současnosti můžeme pozorovat fanatismus i ve vyspělé Evropě. Brexit nabírá fanatické obrátky tvrdého odchodu, dokonce i za cenu rozbití samotné Británie. Jako bychom neznali vlastní české furiantství. Když se jednou řeklo, že Brexit bude, tak musí být i za cenu rozbití vlastního státu? Prý se již nyní uvažuje, že Brexit je důležitější než Severní Irsko a Skotsko. Musíme doufat, že se konzervativcům nepodaří nastolit jejich fanatické vize. Jednoho dne konzervativci odejdou a nová vláda opět vstoupí do EU, tak, jako to již vícekrát v minulosti Británie udělala. Možná by protagonistům na obou stranách pomohl autosugestivní trénink. Měli by si vyměnit role a argumentovat vůči vlastní straně proti vlastním záměrům. Říká se tomu zvážit pro a proti. Na to snad mají voliči a daňoví poplatníci právo, aby se jejich budoucí osud poměřoval a korigoval podle nastalé situace. Ještě nejsme roboti. Dokážeme se mýlit a je to vlastně naše lidská přednost. Snad to někdy pochopíme. Byl by to první krok z bezvýchodnosti fanatismu.