Kulturní rasismus aneb chronický evropocentrismus aneb ekonocentrismus

Vzhledem k vědecké neudržitelnosti biologického rasismu, kdy věda jasně dokázala, že rozdíly mezi lidskými barvami a původy jsou zanedbatelné a v jistém smyslu i nedědičné, dochází k proměně v rasismus kulturní.

Kulturní rasismus  je předmětem popírání, stejně jako třeba holokaust židů, dnes moderně popírání holokaustu Romů. Ono se také málo mluví o holokaustu tělesně postižených nebo duševně nemocných. Tyto skryté formy holokaustu stále ještě čekají na svou veřejnou analýzu.

Podstatné je, že mluvčí kulturního rasismu se skrývají za zdánlivé uznávání neexistence biologického rasismu, jenž je vědecky neudržitelný. Existují jisté výstřelky, které třeba popisují částečný podíl „nemocných“ či „nevhodných“ genů u Romů či Afričanů, které údajně znemožňují jejich plnohodnotné vzdělání a společenské zapojení. Všechny tyto vlivy jsou v zásadě zcela zanedbatelné proto, že genetické rozdíly existují i uvnitř bílé rasy a někdo prostě má lepší dispozice vůči ostatním, které případně geneticky náhodou zdědil. Často o své dispozici nositelé ani nevědí a dokonce své přednosti nevyužívají.

Výše uvedené ukazuje, že v době propojené informační společnosti, kdy může mít přístup ke vzdělání a k informacím téměř každý, zdánlivé rozdíly mezi jednotlivci a kulturami se budou i nadále spíše zmenšovat. Bývalý třídní boj se proměňuje v boj svobody s právem. Paradoxně existují svobodně vzniklá práva na různá vlastnictví, která mohou být a často jsou v rozporu s autonomním právem jednotlivců. Nejde tedy o třídy vlastníků mezi sebou, ale o výkon práva jako takového vůči jedinci vůbec. Ideálem funkčnosti je takové uspořádání, které dává co nejvíce autonomních práv a současně neomezuje výkon vlastnických práv. Soulad do těchto zdánlivě nesouměřitelných pohledů na svět vnáší právě kultura.

Kultura vlastnictví může být a často je velmi pozitivní. Dává lidem obživu, zaměstnání a často i smysl života. Tatáž kultura však dokáže být současně nadutě opulentní a vynucuje si neoprávněně a skrytě různá autonomní práva. Příkladem je například spotřebovávání kvality životního prostředí bez náhrady či obnovy. Sladit všechny tyto různorodé zájmy má za úkol veřejná politika. Jenomže nadměrný chaos vytváří určité šílenství neuchopitelných představ, jež vytváří různé proudy strachu a vede k iracionálním společenským turbulencím. Některá politika staví na apokalyptické trajektorii strachu a strhává na pudové struně člověka k iluzím o jednoduchém řešení.

Kulturní rasismus je jedno takové jednoduché řešení. Historicky se nemůže evropská kultura prohlašovat za nestarší. Do roku 1500 po Kristu se vývoj světových kultur prakticky příliš nelišil. Expanze evropského ekonomismu prostřednictvím koloniálního podrobení vedlo k utlumení, potlačení či zániku různých světových subkultur. Evropský ekonomismus si vytvořil silou monopolistické prostředí kapitálového a světového obchodu. Tuto sílu dnes euroatlantické společenství začíná postupně ztrácet. Existují však i představy, že je třeba si tuto nadvládu udržet. Takto se vrací do hry různé retro imperiální teorie, často postavené na fantaskní imaginaci.

Jaderné zbraně již dávno dokázaly, že nerovnost kultur, politik a náboženství je jenom regionální iluzí. Dnes i jenom Pákistán je schopen poškodit svými jadernými zbraněmi značnou část planety. Jaderné velmoci jsou schopny rozmetat planetu Zemi i několikrát. V tomto smyslu vlivem jaderného odstrašení se globální konflikt jeví jako zcela nesmyslný a doufejme, že to tak i zůstane. Nicméně kulturní nerovnost mezi národy a náboženstvími přežívá v různém reliktním záření. Dnešní rasistické teorie nejsou ani tak založeny na racionálním základě jako na společně sdílené imaginaci. Je to bezpečnější a právně nenapadnutelné. Pokud na základě takové imaginace člověk přímo nejedná, jako pan Breivik, Balda nebo Islámský stát a další světoví teroristi, pak nejsou rasové imaginace trestně stíhatelné. Prvotní rasovou imaginací je právě zpochybňování faktů, například o holokaustu. Není to nic nového. Již v antických časech tzv. sofisté využívali připravenou argumentaci k ohromení protivníka v debatě. Běžný člověk nemá čas se na hlubší diskuzi připravit. Argumentační rétorická manipulace tedy efektivně trvá již tisíciletí a má rádoby demokratickou tvář. Stačí se přece na nějakou mediální argumentaci připravit, mít správná fakta, jako například strana Zelených v poslední volení kampani, a úspěch by měl být zaručen. Nikoliv. Rozhoduje sdílená imaginace. Rozhoduje mediální překřičení. Pravý kulturní extremismus, ekonomický rasismus vlastníků mediálního prostředí, které se stalo jedním velkým antickým sofistou.

My jednotlivci na nějakém okrajovém blogu světa to nezměníme. Ale neuškodí dát najevo, že jsme si čehosi vědomi. Že stále dokážeme někde trvat na autonomii a lidské svobodě, která ještě stále má teoretickou oporu ve výsledcích druhé světové války, např. v Chartě OSN a odvozených Listinách základních lidských práv a svobod.

Ekonomický rasismus spočívá na představě, že jediným smyslem života je funkčnost a výkon. Jistě, bez toho svět existovat nemůže. Stejně tak nemůže existovat bez lásky, která paradoxně vytváří dlouhodobě spotřebitele, lidský zdroj coby pracovní sílu, daňového poplatníka, v dávných dobách tzv. novorozence. Není daleko doba, kdy stát třeba přikáže, že děti hetero dvojice mít musí, případně i single ženy. Nynější dobrovolná reprodukční zařízení se stanou povinnými. Prostě továrny na obyvatelstvo. Muži budou jistě rádi dobrovolně věnovat sperma do anonymních spermobank, vyhnou se tak placení alimentů. Děti mohou mít i lesby, na tom jistě někdo zbohatne, čímž to pádem přestane být homosexualita výjimečná a trestná, neboť ve své single podobě bude prostě produktivní. Vivat ekonomismus!