Kúdela v tenatech progresivismu

Naposledy jsem psal o tom, že se má Kúdela proti UEFA odvolat. Dnes jsem ještě více přesvědčen, že nejlepší by bylo, kdyby to udělal a diskuse o problému by mohla dlouhodoběji zhodnotit různorodé pohledy všech stran.

Nikde nezakrývám, že jsem v podstatě založením progresivista, určitě ne ovšem neomarxista v onom vulgárním smyslu, jak to vnímají ve vazbě na někdejší marxismus – leninismus vypjatí regresivisté. To, že jsem se zastal Kúdely nemělo nic společného s podporou rasismu nebo s jeho vzetím na milost. Ale uvědomil jsem si jenom slušnou míru progresivního pošťuchování.

Nemá smysl opakovat zde poučky o tom, co je a není rasismus. Mnohdy na to neumí odpovědět ani soudy, a navíc jde ještě o rovinu úmyslu či neznalosti, což není totéž. V případě Kúdelovy nadávky jsem minule psal, že je jedno, co urážlivého černému protivníkovi řekl. Naopak si myslím, že z hlediska úmyslu je zakrytí úst spíše potvrzením toho, že šlo o čistě soukromou invektivu.

Podle mě je projevem podpory rasismu nebo projevením rasismu samotného jasná veřejná deklarace, kdy si dám záležet na tom, aby nikdo nebyl na pochybách, že odsuzuji něco jinakého jako nepříjemně či dokonce neoprávněně jinaké.

Záleží tedy na tom, že Kúdela nebyl dosud nikde znám coby rasistický štváč. Nejsou známé žádné jeho rasisticky sympatizující výroky. Prostě se dostal jen do kolize s někým jinak barevným. Jiná barva či jinakost sama nemůže znamenat nějakou nedotknutelnost. Proto si myslím, že zakrytím úst spíše Kúdela bránil veřejnému slyšení toho, co přesně, třebas i urážlivě rasistického, říkal. Chtěl, aby to před veřejností zůstalo skryto a vytvářel tak soukromoprávní konflikt s osobou, nikoli se zástupcem rasy. Mohu se mýlit, vše jsou jen dohady. Nicméně si myslím, že přijetí mé podmínky pro posuzování rasistických výroků s maximálním ohledem na jejich veřejnost a úmyslnou veřejnost by mohlo pomoci v orientaci, jak s tím vším lépe, progresivněji zacházet.

Třeba se díky tomu všemu naučíme, že jazyky umí stupňovat a odstupňovat naše tvrzení často tak, aby byla přijatelná nebo umírnění. Dali bychom tím prostor ke vnímání přijatelnosti a umírněnosti, kterou je nám všem třeba. Jako příklad odstupňovanosti postoje k jinakosti např. homosexuální mohou být postoje: 1 umírněný – je to každého věc, a nijak mne to nezajímá, nicméně se kontaktu raději vyhnu; 2 přijatelný – nemuseli by se tak předvádět, ty jejich karnevaly se mi nelíbí, děti bych tam nepustil, apod.; 3 regeresivní – žádná homosexualita neexistuje, nikdo na ni nemá právo, zakázat a léčit;

Sic jsem ten progresivista sluníčkář, ale rovněž se mi nelíbí, ba je pro mne nepřijatelné samoúčelné obviňování z rasismu, zejména tam, kde není po něm zjevné stopy. Na druhé straně se nejsem schopen dovychovat na roveň zdejšího požadavku po regresivně represivním postoji. Nesouhlasím se zákazy a politikou čím hůř tím líp, protože odtud jsou tyto názory bohužel zjevně zakotveny.