Konstitutivní postavení prezidenta v rámci ústavy ČR

Podle ústavy má prezident jen okrajové výkonné pravomoci. Některé dokonce závislé na kontrasignaci s premiérem. Nemá zákonodárnou pravomoc. Prezident není ze své funkce odpovědný, za jeho činy odpovídá vláda. Je ovšem i velitelem obranných sil ČR, rovněž konstitučním – nesuverénním způsobem, tj. nemůže třeba samostatně vyhlásit válku, jako to de fakto učinil premiér Fiala na začátku své vlády prohlášením „Jsme ve válce“.

Prezident je coby ústavní činitel projektován pro spolupráci, součinnost. Ústava jaksi předpokládá, že vztahy ústavních činitelů budou korektní a v rámci co nejlepšího chodu státu. Nikdo nepředpokládal, že bude třeba něco mezi ústavními činiteli rozsuzovat a vynucovat. Nepředpokládal? Není tomu tak. Máme třeba legislativní proces, který právě řeší i konfliktní rovinu plného nesouhlasu ústavních činitelů mezi sebou. Sněmovna schválí zákon, předá jej do Senátu, ten schválí nebo pozmění, případně neschválí. Sněmovna přehlasuje – nepřehlasuje Senátní verzi. Podá zákon k podpisu prezidentovi, ten odmítne, a ještě může podat dovolání k ústavnímu soudu, aby zákon byl z legislativního hlediska třeba vyvrácen úplně a prohlášen za dočasně neplatný či dokonce neplatný. Přesto lze konečné prezidentovo veto ve Sněmovně přehlasovat – mimo ústavním soudem pozastavené platnosti zákona (laicky a možná ne úplně přesně řečeno). Nyní nejde o diskusi nad procesním postupem, jde o logiku průchodnosti legislativního procesu, kde demokraticky musí a mohou zaznít námitky, argumenty ba dokonce i soudní pozastavení. Takže nakonec je sice vládní návrh prosazen, ale korekce od ústavních činitelů mohla být veřejně i účinně projevena. Takto myslí demokracie konstituci – ustanovování zákonnosti v ČR.

Analogicky by se mělo hledět na všechny konstituční procesy v ústavě. Legislativní proces je vzorovým procesem a stejně by se mělo postupovat ve všech případech. Protože odpovědnost je na vládě. Nelze komukoli umožnit, aby si jen tak bez vážného důvodu někdo usmyslel, že do toho vládě lacino hodí vidle. Zabránit jmenování ministra a nenést za to žádnou odpovědnost je nemorální a nečestný způsob boje, o řešení bych vůbec nemluvil.

Pokud se prezident nyní pasuje do role neodpovědného kverulanta a někteří na jeho obranu, když on útočí na vládu, svolávají demonstrace. Bohužel to z logiky – smyslu ústavy v hlavním účelu průchodnosti v ustanovování práva znamená souhlas a pobídku k puči. Takový osvícený demokratický satrapa, který se nemusí nikomu zodpovídat je prostě pučistou a pučistou zůstane. Latinskoamerické diktatury byly založeny podobně. Velitel chunty se cítí odpovědný svým podporovatelům. Nedávno se i u nás náčelník generálního štábu přihlásil k této pučistické filosofii, kdy se jako voják cítí být odpovědný jen lidu. Ale v demokracii má lid konkrétní obrys, není jen masou. Jsou to voliči, žádná svoloč, ani svině, ani dezoláti (mimochodem francouzsky Desolé znamená totéž co v angličtině Sorry). Jsou to bezmocní jedinci odkázaní někomu alespoň dočasně cosi věřit.

Nevěřím v dobré úmysly těch, kdo ohýbají ústavu způsobem odporujícím vzorové průchodnosti zákona, což je právě podstatou demokracie. Takoví osvícení satrapové nechtějí demokracii, ale svoje pravomoci bez jakékoli odpovědnosti. A to právě je diktatura. Řekněme si to na rovinu. Vláda by měla ve sněmovně minimálně iniciovat novelu ústavy, která by podala toto vzorové stanovisko, že se konstituční / formální akty analogicky odehrávají zcela systematicky jako sám legislativní proces. To je věcné řešení a nezatahuje se do toho nějaký ústavní soud, který k tomu nemá co dodat. Ten by pak hnedle na návrh prezidenta mohl posoudit právní či neprávní důvody odmítnutí jmenování prezidentem, které by po přehlasování ve sněmovně mohlo platit i bez podpisu prezidenta. Otázkou je, chce to skutečně nyní někdo řešit? Myslím, že to přijde na řadu v okamžiku, kdy se třeba promění složení Senátu a bude k tomu příznivější naděje na schválení ústavní novely.