Klima se mění, na tom je shoda.

Diskuze o zavinění je bezpředmětná, protože člověk se ve svém nejhlubším založení svého provinění odříká a rozumováním jej popírá. Už v ráji se schovával před Bohem a předstíral, že s jablkem ze stromu poznání nic neudělal.

Hnedle potom se pokusil provinění shodit na ženu. Tolik první a základní lidský příběh. Poučení není v tom, zdali se to historicky skutečně stalo, ale, co to o člověku a jeho vztahu k odpovědnosti vypovídá. Na druhé straně se po vyhnání lidstva z ráje (nevědomosti) mnozí lidé odpovědnosti ujali. V bibli je však málo chvály na tyto osoby. Většina proroků spíše moralizovala či přímo kritizovala, ale chvály odpovědnosti je podle mne v biblickém textu málo.

Ale zpět k ekologii. Ochrana životního prostředí se odehrávala již od středověku, kdy začali fořti, myslivci a rasové spravovat hvozdy a likvidovat zvířecí mršiny podle pravidel alespoň základních požadavků hygieny. Postupně se zaváděly různé regulace toků, přírodě přitakávající, ale i přírodou opovrhující. K správnému využití úprav byla nutná údržba, a stejně jako byli ustanoveni lokální cestáři, byli ustanoveni také různí povodníci či pojezní, rybníkáři apod. Bez čištění vodních toků, jejich pozitivní úpravné funkce mizí. Postupně se agenda různých regulací navršovala. Přesto centrální úřady ochrany životního prostředí vznikaly až na konci 20. století. Taková byla moc plundrátorů přírody.

Ve spolkovém Německu bylo ministerstvo životního prostředí založeno až v roce 1986 v reakci na černobylskou havárii jaderné elektrárny. U nás až po listopadové revoluci v roce 1990. Možná si starší z nás vzpomenou na různé ekologické kauzy, které se vynořily v důsledku odjezdu sovětských armád, a to se u nás v podstatě ani neválčilo, jen tu sídlili. Také se k nám zavážel odpad ze západu, což se potichu děje stále, ale více se dnes bráníme. Nikdo zřejmě nebude popírat, že na Ostravsku mají větší problémy s ovzduším než ve zbytku republiky, a to nejen vlastní vinou, ale ještě za přispění masivních polských exhalací.

Díky zesílení politických pozic ochrany životního prostředí se začaly pod sankcemi vymáhat například rekultivace a nápravy poškození životního prostředí. Přesto některé ekologické katastrofy padly na stát potažmo na daňové poplatníky. Téměř každá lidská, činnost snad vyjma myšlení, nějakým způsobem zasahuje naše společné životní prostředí. Pochopitelně ti, co potřebují na těžbě vydělat co nejvíc, se zdráhají dobrovolně sanovat svoje škody. Podobně se úspory projevují ilegálním vypouštěním jedů do přírody. To jsou zjevné případy, ale ty neviditelné, a tudíž i značně nezjevné, jsou ve strategickém chování globálních korporací. Kolik dopravních společností brázdilo svými loděmi moře pod vlajkou Libérie, kde nebyly prakticky žádné ekologické a bezpečnostní požadavky na údržbu lodí. Podobně evropští investoři vytěsnili zcela vědomě těžký industriální průmysl z Evropy do jihovýchodní Asie. Zčásti právě kvůli měkkým ekologickým zákonům a levnější pracovní silou. Dnes se ovšem pokrytecky dovoláváme toho, aby tam snížili v podstatě naše emise na náklady tamních daňových poplatníků. Vot novoj imperijálismus.

Princip ekologie tkví vlastně jen v jednoduchém požadavku. Neházet svoje viny a problémy a zplodiny na druhé, ale postarat se na úkor vlastního zisku o jejich nápravu. Ono toho zisku stále ještě může dosti zbýt, a pokud ne, tak se takové činnosti vůbec nemají otevírat. Nicméně nejsem pro takovou preventivně zákazovou společnost. Musíme podstupovat rizika, abychom mohli vyzkoušet a dokázat zlepšit produktivitu rostoucí lidské společnosti. Společnost neuživí nějaká drastická svatá ekologická regulace. Především by se mělo přestat lhát. Rozvinuté země donutily rozvojové země k bezprecedentní antiekologické výrobě a související politice. Ekonomický zázrak by se jinak v Asii nekonal. Nyní stojíme před zcela podobnou „industrializací“ Afriky (a podobně i třeba brazilské Amazonie). Změna myšlení by měla tkvít například v přijetí globální ekologické daně, kterou by se například financovalo vykoupení ohrožených přírodních nik a útvarů pověřenou organizací OSN. Jinak zcela nevyhnutelně musí nastat další válečné konflikty nebo nekonečné devastace planety, které ovšem miliony lidí nepřežijí. Možná právě o tuto masově ekologickou eutanázii mnohým jde. Nikoho krom bílé rasy spotřebitelů přece nepotřebujeme, jenom bílá rasa nese pokrok, ostatní jej nejsou schopni. Prostřednictvím Globální ekologické daně bychom mohli zlepšit životní podmínky v migrantsky rizikových zemích. To by byla pomoc tam na místě mimo Evropu. Ale racionalizační pokrytectví bílé civilizace nic takového zcela zřejmě nemá v plánu.

Lidstvo se vnímá v takovém dvojím modu. Jedněm stojí život pouze na penězích, ekologickým odpadem je potom chudoba většiny, protože vedle čestné hospodářské soutěže se odehrává i špinavá likvidace konkurence a nepřipuštění ke zdrojům bohatství, zejména ke rozvojovému kapitálu.

Druzí zase žijí z hodnot, ale ve skutečnosti ze vzduchu principů. Rovnost, volnost a bratrství nebude nikdy dosaženo bez peněz, resp. zisku a bohatství v různých podobách. Nicméně likvidační ekologické zplodiny se musíme naučit důkladně rozeznávat a eliminovat. Je to stejně těžké jako s pravdami a falešnými dezinformacemi. Pravda je sice relativní, ale ve svých proporcích je z devadesáti devíti procentech jasně viditelná a pravděpodobná, takže se z ní dá prakticky vycházet. Výjimka potvrzuje pravidlo. Ani hmota není trvalá a identická, neboť se neviditelně neustále rozpadá, jenom v jiných časových dimenzích, než vnímá člověk. Obhájci principů jsou samozřejmě v nevýhodě. Rozvoj zlatého telete se propaguje a financuje mnohem snadněji než principiální likvidace zplodin zlatého rozvoje.

Jsem spíše optimista, lidstvo určitě má naději. Nejsem optimista jen pro nějaký naivní princip, ale z hlubokého přesvědčení, že pesimismus nic nevyřeší, ničemu nepomůže, jen člověka zavleče do myšlenkových temnot. Často si kladu otázku. Mohou být pesimisté vůbec někdy šťastni? Nic jim nestačí, takže se musí pokusit pro své uspokojení plundrovat na samu životní mez. Já mám to štěstí, že v omezení nevidím nedostatek, ale příležitost pracovat na sobě. Dokud to jde.