Kdo by měl radost z komunistů?

Nikdo. Ale tak se chopme jako pravice konkurenčního chování. Buďme chytřejší, přitažlivější, rozumnější a jasnější. Tahanice budou vždy, ale získání důvěry musí být podloženo uvěřitelností a pozitivním smyslem.

Jen blázen si nevšímá, že stojíme málem na pokraji války. Na blogu vesele jistý autor ohromuje a vyžívá se v líčení přípravy války, jako by to bylo něco veselého a žádoucího. Úplná a konečná realizace ideálů nebo narativů není možná. Lidstvo od nepaměti sužuje třeba prostituce a nikdo ji nikdy definitivně nevyřešil a nikdy nevyřeší. Je to doprovodný projev lidskosti a pochybení, které z nás dělá lidi. Nejsme roboti, kteří neuvažují o libovolných možnostech.

Takže stačí začít uznáním koexistence více narativů a netlačit na jedinou exkluzivní pravdu. Nelze sklouzávat k technikám, kdy budeme zase lidi donucovat, co si mají myslet a co mají dělat. Můžeme je jenom přesvědčovat. Válka je právě oním odmítnutím a nekomunikací. Válečné myšlení vede k nenápadnému a nenápaditému utužování moci. Z pravdy se náhle stává zbytnělá lež, která postrádá férový smysl.

Musíme se vrátit k faktům a k jednomu metru posuzování. Jinak nám hrozí osud všech „idealistických“ diktátorů minulosti včetně Stalina. Třeba to tak ve skutečnosti nikdo nemyslí, ale nemůžeme navrhovat zákonné ustanovení, které se podobá nejhorším komunistickým časům. Něco jako: „My budeme popravy a eliminaci vnitřních nepřátel dělat mile a spravedlivě“, nezaberou. Naopak tím nahráváme mnoha bezradným lidem k příkloně ke Stačilo, protože je to návrat k šílenství a nekontrolovatelné zvůli. Taková zvůle pak pokračuje, aby se zakryly její zprvu malé zločínky a potom stále větší morální prohry.

Ano, Rusko je agresor, ale agresorem byly USA také mnohokrát, jenomže jejich narativ byl vnímán a diskutován v pochopitelných mezích. Agrese vůči Iráku versus nepotvrzené jaderné zbraně… Agrese vůči Afghánistánu v rámci pomsty za 11. září. Brali jsme v úvahu důvody ačkoli agrese probíhala a nevyřazovali jsme USA z veřejné komunikace, nevyvolávali jsme nenávist ke všemu americkému. Jistý bloger klidně napíše, že Rusové nic „neprodukují“, co prý ruského máme doma? Takové Stačilo vtipně odpoví, „no většina doma topí levným a nenáviděným ruským plynem“. A bohužel je to pravda. Energetická „nezávislost“ nám přinesla jen další problémy a neřešitelné nerovnice. Polovina národa se dnes premiérovi směje, protože není schopen realisticky a včas pojmenovat uvěřitelně naše problémy a nikdo z jeho party mu z toho nepomáhá. Jmenuj si v duchu nějakého populárního pravičáka, který pravdivě popisuje a hodnotí nějakou soudobou událost: (Pekarová, Rakušan?)

Komunisté chtěli lid – děti převychovat. Dnes je pravice na stejných pozicích. Máme se jen dobře. Někteří jistě, a proč ne, každému to přeju. Proč by se ale neměli mít dobře další a další? Aby byli motivováni být ke státu loajální. Celý komplex moci se scvrkává ke krizovému řízení místo k pozitivnímu vzestupu všech. Vnitřní nepřítel, proboha kam jsme to opět dorazili?

Pokud chce pravice jakkoli uspět, udržet svoje pozice, jistě toho nedosáhne vyhlazením levice a lidu, který se včas nepřihlásí do prava. Chce to jednoduše opravdovost a demokracii. Připravenost, nápady, vtip, nadhled. Přestat vytvářet kult nadávek a ponižování. Třeba šikan ve škole začíná od učitele. Šikan ve společnosti začíná od nesmlouvavého a pravdivého, hodnotícího politika. Fialovi asi nikdo dnes už neuvěří schopnost změny a nějakého obratu.

A zde na blogu. Pokud se jistá zaslepená pravice nechytne za nos, poškodí celou věc pravice ještě více. Každý útočný článeček je dnes hřebíčkem ro rakvičky jediné pravdičky. Jediná pravda není, existuje pouze konsens jako společenská smlouva rovnováhy, ostatní jsou jen věcná řešení.