Kde se Izrael zastaví?

Světové velmoci vyjadřují stále větší a větší znepokojení. Je otázka, kdy bude dostatečně velké, aby se cokoli změnilo. Já vyjadřuji smutek. Dnes je to již víc než náladová melancholie. Mám obavu, že se Izrael jen tak neuzdraví.

Izrael deklaroval po šíleném výpadu Hamásu 7.10.2023 úmysl úplně zničit organizaci Hamás. Celá záležitost se odehrává na území, které je suverénním územím society, která se uchází o plné členství v OSN, což by vedlo k uznání státu, svrchovanosti území atd. Klíčová velmoc USA však tyto návrhy vytrvale vetuje. USA jsou tak vytrvalým spoluviníkem všeho neblahého vedoucího k plné genocidě zmíněné sub society s názvem Palestina.

Vedle toho, že není tedy definován status pojmu Palestinec, protože žádný takový národ Izrael potažmo jeho spojenci neuznávají, zdá se, že speciální operace v Gaze je pojímána jako operace proti terorismu na vlastním území Izraele. Nikdo to samozřejmě nahlas neřekne, ale také se k tomuto tématu vytrvale nikdo nevyjadřuje. Podle faktické skutečnosti já chápu toto území jako izraelské. Nepřátelský Hamás, který toto území ovládal, až dosud ještě nějak ovládá, což nemůžeme nijak posoudit, je však zdecimován. Jeho hlavní vůdci jsou po smrti. Přesto nevidím žádnou snahu o navázání kontaktu s nehamásovským obyvatelstvem. Naopak vidím snahu zlikvidovat humanitární podporu ze strany OSN.

Když spojenci dobyli bez jakéhokoli jednání s agresorem Německo a rozdělili si ho na zóny, zavedli na tomto území proces denacifikace. Prostě nepřijeli vyvraždit všechny Němce, ačkoliv emoce byly vypjaté a leckdo válkou postižený by s takovým řešením skoro souhlasil. Přesto se v rámci humanismu začalo předpokládat, že se probudí normální německý živel a vrátí se do rodiny normálních států. Pro Palestinu by takové dobytí po totální válce bylo nadějí. Na dobytém území by se zavedla dehamásizace. Děje se ale něco jiného. Území Gazy je bombardováním zcela zdevastováno. Hamás se nepodařilo nijak oddělit od obyvatelstva a běžné obyvatelstvo tak nese všechny důsledky spolu s Hamásem.

Co je strašné, že s tím mnoho lidí souhlasí jako po druhé světové válce by klidně mnoho lidí souhlasilo s úplným vyhlazením Němců a dnes zase „Palestinců“, jenomže to je plná genocida, kterou bychom od 21. století v civilizované části světa, která se hlásí ke svobodě, lidským právům apod. nečekali. Palestinci jsou na tom ještě hůř, než na tom byli židé v Evropě před druhou světovou válkou. Židovská identita byla sice krutým nehumanitárním způsobem předurčena matriční evidencí. Nedalo se ovšem zajít tak daleko, aby za Žida byl prohlášen kdokoli zcela podle úvahy momentální moci na místě. Myslím, že neexistuje způsob, jak dokázat, že někdo není Hamás.

Důsledky vidíme. Nejde jen o Hamás, jsou tu další nepřátelé Izraele: Hizballáh, Írán a další méně známé teroristické skupiny. Ukazuje se, že není žádný problém, pokud sídlí teroristé na cizím suverénním území se tam za nimi vydat a způsobovat tím vedlejší ztráty obyčejných obyvatel např. v Libanonu. Hamás nebo jakkoli definovaný typ teroristy lze definovat lusknutím prstu. Narativ snese všechno. Nepřátelským teroristou se může stát i přihlouplý demonstrant třeba i na českém území, prostě kdekoli na světě. Nakonec příklad řešení útoku z 11 září 2001 v USA ukázal, že není problém pak zaútočit a dlouho se usadit hned v několika zemích.

Musíme doufat, že na země NATO se Izrael neodváží zaútočit, i když na jejím území by se jistě nějací teroristé z Hamásu mohli nacházet. Ale taková Sýrie je v ohrožení. Jaké úmysly mají v Izraeli s Íránem těžko odhadovat. V ohrožení může být určitě i „Husíovský“ Jemen. Izrael na to jistě sílu má a těžko říci, jak bude muset vypadat jeho vnitřní uspořádání, aby vedl dlouhou vyčerpávající válku v regionu. Státy se jistě třeba zhroutí a vzdají, ale teroristi ne. Jejich narativ vychází z partyzánských odbojových mstivých – kmenových tradic. Jinými slovy bude případné usmíření trvat generace, pokud se vůbec povede. Němci a Francouzi pracovali společně na utlumení vášní desítky let. Tedy povést se to může jen za určitých velkorysých podmínek. Izrael asi takové možnosti po několika vyhraných válkách také měl, ale nedokázal je zrealizovat. Těžko se domnívat, že by snad po zdevastování Gazy navázali Palestinci s Izraelem přátelství.

Smutný jsem z toho, že jako my jsme po válce odsunuli svoje sudetské spoluobčany, chtějí to asi udělat Izraelci s Palestinci. Otázkou je kam. Do Egypta to dnes nedokážou vyjednat, ale třeba do Libanonu by se to povést mohlo. Stačí ho ještě trochu rozvrátit a Libanon kývne na všechno.

Smutek větší melancholie přináší i můj mnohočetný původ. Našel jsem v rodu Čechy jako poleno, moravské katolíky na Hané, židovskou odnož z Uherského Ostrohu, samozřejmě Rakušany a sudetské Němce. Těžko říci, jak zařídit lásku a loajalitu vůči všem mým předkům. V mé mysli je to mír. Ovšem tím se stávám chcimírem, takovým místním podezřelým skoro teroristou, ne-li něčím rusácky horším. Na barbarech je hrozné to, že jejich náhled nestačí na vizi, že jednou budou rovněž pohlceni dalšími barbary. Barbaři se nyní objevují ne snad z hlubin Asie, ale v každém národě, který se potřebuje homogenizovat v rámci „normality“, ačkoli vůbec neví jak taková normalita vypadá a netuší, že není definitivně ustavitelná. Proto zbývá jen ten smutek. Nikoli nějaké slzičky, ale pohled odsouzence krás a lásky, který to nehodlá nijak vzdát bez ironické šlehy. Nezbývá totiž než zůstat sám sebou.