Katolická nadvláda nad vzděláním v Čechách

Podle mých posledních bádání nad stavem před a pobělohorské Univerzity Karlovy se stále více ukazuje, že je třeba být důsledný a nenechat vzklíčit dezinformace, které se šíří s novou vlnou katolického triumfalismu.

Nejen zdejší blogeři katolíci vyhlašují do světa, jaký to progres přinesla jezuitská kapitola vedení Karlovy Univerzity a její údajně úspěšné správy. Nejde jen o to, že se zde laici domnívají, že přišli na kloub pravé podstatě zatajené pravdy o reformaci a vývoji vzdělávání na našem území. Laici mají právo se domnívat, hledat a diskutovat. Problém je, odkud všechny tyto podněty pocházejí. Pocházejí z okruhu historiků, kteří buď z nějakého přesvědčení nebo i jen z pouhé nudy či potřeby nějaké „mediálně přitažlivé“ změny hlásají obecnou prospěšnost rakouské nadvlády u nás. Všechny tyto přístupy by mne zraňovaly, ale jsou pochopitelné. Pro co ovšem nemám žádné pochopení je profesionální prodejnost přesvědčení a záměrné zkorumpované ohýbání dějin.

Řada našich moderních historiků hlásá nyní módní myšlenku, jak prospěšná nám byla rakouská nadvláda. Pryč s předsudky. Prostě kolorit historiografické servility opět zafungoval. Za reálného socialismu nesměly minimálně v úvodu nebo doslovu studií chybět odkazy na všeobecnou pravdivost marxistických zákonitostí a metod. Zřejmě pokud někdo platí výzkum, umisťuje tím určité značkující poznámky do historického dobového „politického“ pojetí vědy. Já jsem se studiem historie zabýval na základě literatury vzniklé od osmdesátých let minulého století přibližně do roku 2010. Takřka v žádné historické knize nechyběla kapitola o postmoderním přístupu. Ačkoliv autoři zjevně nevěděli nic o postmoderně nebo si ji vykládali značně zjednodušeně, vždy se tímto poukazem na postmoderní úhel pohledu hlásili nejspíše k liberálům.

Ale dnes jsme konzervativní, tak se budeme hlásit ke katolickému odkazu nebo židokřesťanským základům. Toto pojetí vzniklo na půdě katolické teologie právě v devadesátých letech, kdy se v reakci na postmodernu katolická teologie vymezila tzv. „postkriticky“. Odmítla přemíru postmoderní kritiky a obrátila se zpět ke katechismu a marketingové propagaci své „tradiční mučednické výlučnosti“. Odtud jsou všechny argumentační postupy konzervatismu. Postfakticita, kdy fakta již neurčují výklad co nejblíž k pravdivosti. Produktem tohoto myšlení je například dnešní populismus Trumpa a dalších ničím neomezovaných svobodných chytráků. Nejšílenějším výsledkem těchto myšlenkových proudů, které dokážou kdejakým protiproudem obrátit nemyslitelné z hlavy na pravdivou nohu je třeba pojem „fašistický liberalismus“ nebo teze, že někteří lidé se nevyvinuli z opice, ale byli stvořeni nejspíše k obrazu božímu, aby neváhali a vládli světu. K těmto katolickým snahám o likvidaci otevřené postmoderny se jásavě přidala i radikální levice. Postmoderní neutralita byla u nás ze strany levice odvržena například filosofem Michaelem Hauserem (Cesty z postmodernismu 2012).

Na druhé straně tyto společné levicově konzervativní imaginace nepřinesly žádné nové poznání, nové myšlenky či nové metody. Pro tyto fantazírující odpůrce fakticitní střední cesty v myšlení přestaly platit jakékoli hranice. Rozvlnily se rázem hranice morálky, nastoupil cynismus a hysterické projevy živočišné loajality vůči manipulujícím žvanilům, kteří dovedně říkají hlavně to, co chtějí lidé slyšet, nad čím se nemusí zamyslet, co je jednou pro vždy přirozeně hotové, něco jako zdravý rozum. Zdravý rozum, s jeho nekonečně „osvobozujícími“ požadavky, nahradil veškerou odbornou veřejnou autoritu. Všichni jsme nyní ekonomové, ekologové, klimatologové, sociologové a v posledku i pandemiologové. Jsme prostě cokoli chceme.

Nicméně tím ve skutečnosti vzýváme bezradnost. Nerespektováním faktů a práv veřejných subjektů sami sebe doháníme k neustálým požadavkům. Postmoderně chyběl pocit sebezáchovy, k němuž patří i neodmítání moci a důsledné trvání na veřejném prokazování oprávněnosti vedoucí k nápravě věcí. Postmoderna vyzvedla principiální odmítání definitivní pravdy, ale v takové otevřenosti se člověk nenaučil dosud žít. Lidé potřebují pohodlnou kotvu, která by zmírnila jejich pocit vrženosti do světa, úzkosti vznikající z nesmírně eskalující náročnosti cokoliv ostatním dokázat. Přestali jsme na dokazování klást důraz, protože jsme připustili iluzi, že pravda je zjevná a samozřejmá. Mch. všimněte si někdy, že slovo samozřejmě je v repertoáru všech politiků jedním z nejfrekventovanějších. Poslechněte si z tohoto hlediska třeba premiéra Babiše, co všechno je samozřejmé.

Není pravda, že by se nedala fakta prokázat natolik jasně a nepopiratelně, aby přinesla uklidňující či konstruktivní efekt. Ale stojí to určité peníze. Musíte věc prostudovat a podložit víceúhelným prověřením platných faktů. Již sofistikové z antických časů dobře věděli, že laik není častěji schopen na předem připravenou argumentaci pohotově odpovědět. Útočící aktivista má tedy předem výhodu. Pokud se potom společnost proti těmto úzce zájmovým atakům systematicky nebrání, hrozí jí ztráta demokracie.

A konečně se dostávám k aplikaci důkazu o stavu před a pobělohorského školství u nás. Fakta:

Jezuité k nám přišli za velkorysých podmínek s podporou Ferdinanda I. Již roku 1556.

Na rozdíl od Karlovy univerzity byl stav jejich nadací takový, že jim umožňoval poskytovat vzdělání bezplatně. Studium na UK si museli studenti platit.

Řevnivost způsobená hlubokým podfinancováním univerzitních potřeb vedla k mnohým zpronevěrám, nepřátelstvím mezi profesory, k majetkovým intrikám. Pár jednotlivců ovšem učilo na univerzitě částečně zdarma. Jinak by vůbec nic nefungovalo.

Je sice pravda, že vlivem husitství zanikly odborné fakulty, zejména teologická, právnická a lékařská. Nicméně tato studia se nadále na celkem dobré úrovni na univerzitě konala. Ovšem organizace, něco jako dnešní akreditační řízení školství, bylo zcela v režii katolické církve a ta znemožnila promovat studenty na UK v Praze. Katolíci přece nemohli dopustit, aby reformovaný teolog měl doktorát z katolické teologie. Příčinou této fakultní stagnace byla tedy organizační nesnáz nepřátelské katolické církve.

Absolventi UK se po absolutoriu vesměs věnovali učení v rozvětvené síti škol po celých Čechách. Univerzita v předbělohorském období vybudovala velmi silnou a dobrou školní soustavu. Pobělohorské sloučení UK s jezuitskou pražskou kolejí v tzv. ale ne tak oficiálně zvanou univerzitu Karlo Ferdinandovu vedlo po sto letech k úpadku, který znamenal rozsáhlou reformu školství. To jsem si nevymyslel já, ale konstatoval to aparát císařovny Marie Terezie roku 1743 (viz Dějiny UK II. str. 45). Válka o tzv. Pragmatickou sankci ukázala na zaostalost a nepřipravenost Rakouska na mezinárodní konkurenci. Jednou z příčin byla i zpozdilost v oblasti vzdělání. V následných osvícenských reformách bylo školství jezuitům odebráno z výlučné pravomoci, a následně došlo i ke zrušení řádu nejen v Rakousku, ale na nátlak evropských panovníků v celé Evropě. Řád byl samozřejmě zrušen jen na oko a byl zanedlouho opět obnoven.

Závěr: Předbělohorské a pobělohorské školství se diametrálně nelišilo. Ke výraznějšímu vzestupu UK došlo až za vlády osvícenských Habsburků.

Zdroje:

Dějiny Univerzity Karlovy I-IV (UK 1996)

Děje vysokých škol Pražských od secesí národů po dobu bitvy na Bílé Hoře (1409 – 1922), Zikmund Winter 1897

Vyzývám tímto odpůrce, aby uvedli zdroje svých případných námitek vůči faktům v diskusi.