Již loni jsem zapomněl

Měl jsem desetileté výročí zdejší spoluúčasti na blogu. Nedalo mi to a zalistoval jsem kam to šlo. Zdá se mi, že jsem tu byl o malinko dříve, než je datován můj nejstarší dostupný příspěvek.

Nejstarší dostupný vytvořený příspěvek je z 15.11.2015. Pamatuji si však fotografii, která dosud visí nad mými příspěvky, že byla cvaknuta na konci léta. Některé příspěvky z té doby mají pořadová čísla dílů a nezačínají prvním dílem. Nu což, to je pouhá technikálie. Třeba neumím listovat zdejším systémem.

Pár příspěvků jsem si pročetl pro připomínku tehdejšího svého myšlení. Většinou bych napsal o těch tématech dost podobné věci i dnes. Ona připomínka minulosti však osvítila jistou veselou skutečnost. Stylizoval jsem se tenkrát do pozice kverulanta – sluníčkáře, a dokonce jsem o tom sepsal jakési karikaturní manifestíky. Smysl pro humor už tenkrát zde jaksi skomíral. Někteří již tehdy brali vše doslova smrtelně vážně.

Dnes již není po nějakém humoru ani stopa. Emoce zaplavily veškerou soudnost a chuť argumentovat, a když argumentovat, tak poctivě s respektem k věcnosti a logice. Témata zaplavuje buď cynický posměch nebo zoufalá submisivní fraška. Humor je nakonec vážnější než naivní hysterie.

Proč se k tomu vracet? Je to jen jeden subjektivní dojem. To je fakt. Pro mne je významné a uklidňující, že jsem zůstal názorově konzistentní. Tedy přiměřeně. Některé skutečnosti se mi vyvinuly pod rukama. Mnoho mých tehdejších názorů by mne dnes pasovalo do skupiny zvané progresivisté. Ale zatímco já se držel nějaké své stabilizované etiky, progresivní myšlení se podle mne pokřivilo do dnešní těžko snesitelné podoby. Kdo by to byl tušil, že spoluzakladatel nakladatelství a edice Centrum pro demokracii (CDK) v Brně, jakýsi Petr Fiala, který prostudoval a vzkřísil dějiny podzemní katolické církve bude zanedlouho premiérem zcela jiných myšlenek. Vytáhl tenkrát (kolem roku 1994) na světlo katolického mučedníka socialismu biskupa Felixe Maria Davídka. Tento katolický tajně vysvěcený biskup, (mezi takové patřil svého času i Tomáš Halík), byl představitelem neortodoxního reformního proudu v církvi, který dospěl až k vysvěcení dvou nebo tří žen na kněze. Jeho argumentem byla mimo jiné skutečnost, že komunisty uvězněné věřící ženy neměly žádnou možnost obdržet svátosti či pastorační péči v ženských věznicích. Byl to z tehdejšího pohledu docela logický a obdivuhodný krok (biskupa Davídka). Davídek se revoluce 1989 nedožil, zemřel v roce 1988. Petr Fiala byl zřejmě osudem této osobnosti fascinován. Tehdy bychom si asi s Petrem Fialou rozuměli. Také jsem Davídkovy reformy studoval a při studiu na husitské fakultě jsem deset let po vydání knihy „Skrytá církev“ některé výsledky zahrnul do své vlastní diplomky.

Poté se zřejmě Petr Fiala soustředil více na politologii. To já nepovažuji za vědu. Je to v podstatě nový propagandistický VUML. Na fakultě Cevro institutu jsem ovšem udělal i pár kreditních zkoušek z politologie a např bioetiky. Další setkání s myšlenkovým světem Petra Fialy byla jeho konzervativní epizoda. Měl období plnotučného konzervatismu, kdy se definitivně naše pomyslné myšlenkové cesty zcela rozešly. Poté, co se stal Petr Fiala premiérem, vzaly i jeho konzervativní myšlenky za své. Přizpůsobil se de facto politice realismu, který však poznamenal nejistotou a kolísáním. Vysvětluji si to jako určitou myšlenkovou slabost. Za premiéra Fialy se začalo masivně lhát, nebo přesněji řečeno nalhávat. Přání ohýbalo fakta, myšlenky i plány. Vládní postoje k ukrajinskému konfliktu začaly vládním usnesením o tom, že Rusko je agresor. Ve skutečnosti s tímto tvrzením má málokdo problém, takže proč usnesení, proč agresivní vyhrožování tehdy ostřížím pohledem „prokurátora“ Stříže. Ono nešlo jen o to, že Rusko je agresor. Najednou šlo o řadu dalších trvalých pravd. Navíc se vymáhání stanovisek a hodnocení postojů ujala řada „neakreditovaných aktivistů“ a to i zde na blogu.

Ono se špatně diskutovalo i před tím. Ale od chvíle jakéhosi svatého vládního opevnění pravdy se situace stala přímo vyhrocenou. Nemyslím však, že tato kampaň ve skutečnosti někoho přesvědčila. Možná zastrašila. Především však došlo k tomu, že možná pomoc Ukrajině tím vlastně byla podřezána hned na počátku. Rozhodlo se pomáhat, ovšem spolehlivě, ale bez kompetence. Dodnes vážně někteří věří, že Ukrajina vítězí, případně již zítra to z minuty na minutu zázračně nastane. Ti, kdo třeba jen realisticky namítali, aniž by popírali podstatu pomáhání, začali být napadáni ortodoxními odborníky na ukrajinistiku a její vítězství. Nemá cenu to rozmazávat. V tomto nepřirozeném prostředí se projevila nejistota v mysli lidí. Většina lidí je bezradná, protože se nezajímá a potřebují napovědět, co si mají myslet. Pak místo normální věcné diskuze nad problémy vymáhají svatá stanoviska. Nakonec začalo masivní podsouvání nálepek a kolaboranti, proruští švábi a svině byly na světě. Začala a podpořila to vláda svým neblahým příkladem.

Co je nejhorším výsledkem této bezmála dekády? Radikalizace názorů ztrácí již úplně smysl pro věcný úsudek. Tribalistické masové běsnění v dresech pár protagonistů, kteří měli odvahu vůbec nějaký názor mít se vyvinula v dnešní nesmyslnou změť a hemžení, kdy se někdejší sluníčkáři dopracovali až mezi svině a dezoláty či kolaboranty. Vůbec nejde o myšlenky, což dokazuje, že se nyní nálepky, nadávky a někdy i trapné argumentace objevují na všech stranách. Takže, jestliže jsem na počátku hojně nesouhlasil s bývalým prezidentem Klausem, tak dnes si jej rád poslechnu a řadu jeho názorů dokážu nejen pochopit, respektovat ba dokonce s nimi i zcela souhlasit. Společnost je tím dnes totálně oslabená, fragmentarizovaná. Ve skutečnosti je to tak, že pod tlakem aktivistů všech stran se lidé někam postaví, ale jejich skutečný názor to není. Kolikrát by mnozí byli rozumnými voliči a ne svoločí, jak se opět nepřijatelně nálepkuje, a společnost by se nechovala tak, že čím hůř, tím líp, tím dřív se dostaneme zase k lizu.

Vzpomínám, jak se celá dnešní klaka soustřeďovala kolem boje proti nenávisti na netu. Tenkrát jsem s mnohým souhlasil, což dnes již nemohu, když vidím pokusy a výsledky. V takové atmosféře nemůžeme reálně projednávat důležité morální otázky a reformy v jejich duchu. Třeba přístup mládeže na sociální sítě se může stát dalším totalitním hřebíčkem do rakviček nesvobody. Místo zklidnění se i zde na blogu propagují na úplně hlavní stránku vydání šílenosti a nenávistné výlevy. Prostě jsme zaujali dvojí tvář dvojího metru. Nemůžeme si v ničem věřit, protože ve vzduch visí svině mezi svoločí a kolaboranti mohou začít za chvíli viset na každém kandelábru. Akční výbory aktivistů a strážců jedné pravdy mohou rozhodovat přímo na místě, podle lokálního či jinak skupinového „veřejného mínění“, místo na základě výroků soudů podle demokratického práva s právem na obhajobu a presumpci neviny. Nejsme už moc daleko od situace, která zde již byla a z níž jsme se bohužel ani poprvé, ani podruhé nepoučili.

Jediné, co pořád stále stejně vím je, že mír je ono jediné dobro, jediná pravda, skutečná láska, jinak nic nevím. 😊

Odkaz

Odkaz

Odkaz