Je to nestoudnost

Užívat si demokracie, svobodného prostředí bez cenzury a volat po vládě tvrdé ruky. Licoměrnost takových tvrdorukářů, kteří bagatelizují v ústavě zakotvená lidská práva a současně je využívají k sebepropagandě.

Nevolám po zákazu, ale volám po nazývání postojů pravými jmény. Tak jako je komunismus ve své podstatě totalitní, nemůžeme nepoukazovat na stejné totalitní tendence extrémního antikomunismu. Každý, kdo volá po bagatelizaci lidských práv a propaguje násilné ohýbání veřejných práv, by měl být považován za osobu, která se sama vzdává této ochrany a pozbývá těchto práv, aby si vyzkoušela sama na sobě jaké to je být předmětem třeba jen tří tisíc mrtvých či 40 tisíc perzekuovaných osob, jak tomu bylo v Chile. Politický azyl poskytovaly chilským utečencům vedle zemí socialistického bloku i země jako Španělsko, Francie nebo Švédsko.

Jsem stoupencem určité velkorysosti. Jestliže nejsme schopni se vypořádat s totalitní komunistickou stranou na straně jedné, nejsem pro eliminaci neonacistů volajících po vládě tvrdé ruky. Jsem pro to, aby naopak zůstali pěkně veřejnosti na očích, abychom je mohli demaskovat pod jejich pravými jmény: komouš nebo fašoun.

Morální jednání nelze zákonem vynutit. Morálku pilujeme ochranou svobody slova a samozřejmě i ochranou obecných ústavních práv. Breiviky a Baldy je potřeba již zavírat po zákonném odsouzení do vězení, ale  Zieglera  si tu nechme na očích. Víme ovšem, kým je. Je opakem měkké ruky, jíž se vyznačují demokratické kruhy. Nepochybuji, že různá křiklouni tvrdé ruky mi to nandají a zavedou nové pojmy v oblasti fašismu měkké ruky apod. Určitě moje slova budou obrácena v prach, ale také se bude současně vědět, že neexistuje žádný absolutní souhlas společnosti s vládou tvrdé ruky.

Jsem přesvědčen, že pro Venezuelu by bylo nejlepší, aby si samostatně zvolila svoji budoucí orientaci. Vzpomeňme, jak jsme sami vnímali a dodnes vnímáme sovětskou okupaci v roce 1968. Byli jsme v té době totalitní nedemokracií, takže vláda tvrdé ruky byla jen vychýlena vládou trochu jinak tvrdé ruky. Přesto jsme neměli a nemáme pochopení pro vnější intervenci. Otázkou je zdali můžeme skutečně objektivně posoudit, co se ve Venezuele děje. Je to poněkud podivínské velikášství radit nějakému národu či zemi, co má dělat. Kde je najednou zásada nezájmu a nevměšování do záležitostí za našimi zabetonovanými hranicemi? I extremismus by měl být ve svých výpovědích poněkud příčetný a konzistentní, nechce-li být jen karikaturou myšlenkové bezmocnosti.