Jan MacJáVelím Urban I. hlava přemazlená

Papežík české aktivistické církve uděluje svoje názorové soudy vždy v pravdivém a neomylném duchu nadsvatém. Stojí na náměstí blogu iZítra a sype z levého rukávu, sype z pravého rukávu, pravdy a víc než pravdy.

Tajemník hlavy přemazlené běží podzemními chodbami se svazkem papírů. Napíná síly a šlachy seč mu tělesný aparát stačí. Snad to stihne.

Vrazí dveřmi do zákristie náměstí, kde se zrovna šampónem vymydluje hlava české aktivistické církve.

„Svoje jasnosti, nemůžeme bez podkladů soudit provozovatele dostavníků na severozápadě. Víte, že to tam nikdo nechtěl dělat. Bylo až příliš stížností na vyhovování požadavkům cizinců, kteří chtěli objíždět svůj majetek vyhlídkovými dostavníky a mnozí to vnímají jako hrozbu nového vysídlení onoho nešťastného kraje. Znovu připomínám, že zejména v době napoleonských válek se cíleně vystěhovali a nikdy nevrátili původní Čechové z tamního území. Strach zahnal obyvatele pod řeku Ohři a oblast zůstala ve fluktuačním režimu po dvě a půl století. Pokud chcete kritizovat nešťastný osud klanu Povyskočilů, kteří na daném území chtěli dosáhnout romantických cílů návratu patriotické civilizace a kde kdo si na ně vyskočil, musíte to mít podložené.“

Vyhrknul tajemník jedním dechem směrem k hlavě přemazlené a důrazným gestem hodil svazek podkladových papírů na bytelný stolec aktivistického satrapy. Ten ani neotevřel oko a nonšalantně zkušeným šermem pravé nohy shodil ze stolce svazek do koše. Prorocky závažným způsobem jal se promluviti ke svému tajemníku.

„Doba podkladová skončila. Napříště již nebudeme těm husitykům nic dokládat. Ať si zvykají, že je mnou vyřčená pravda pevná jak žula. To oni nás chtějí ožulit svědomíčky a moráličkami. Co však vědí o růženci, se kterým denně zachraňujeme svět v modlitbách, který nám je odpočítává? Zabraňujeme hybridní apokalypse dnes a denně. Můj růženec není žádná brunátná tvář před podpravdami jiných. Moje nadpravdy, zvící axiomy antinarativních jekotů a hysterik, svými ukolébávajícími algoritmy nakonec přeplní a vytlačí nebohulibé námitky. Důležitá je církev a její stát. Zkontrolujeme každičký nádech námitky již v zárodku, ne silou, ne vyhrožováním a strachem, ale množstvím opakovaných modliteb k mé, vaší, naší pravdě.“

„Ale svoje jasnosti, budou se ošívat, poštěkávat a budou mít zdánlivě onu průměrnou pravdu, na niž jsou liknaví needukovanci tak navyklí. Nemůžete jim vnucovat cokoli.“

Snažil se namítnout tajemník. Na druhou stranu začal pociťovat i jakousi vítězoslavnou hrdost. Svoje jasnot je vážně jasnozřivá. Vše je tak jednoznačně průzračně jasné, že důkazů již netřeba. Oddělení krmení AI nám stejně dá automaticky za pravdu a odmítne jiné názory stejně jako explicitně erotický obsah. Dnes se již Gůglu nedoptáte na provokativní dámské kalhotky, jakkoli byste je chtěl objednat z důvodů třeba i jen hygienických. Krásný to svět. A bude líp. Má pravdu svoje jasnost, (“koneckonců mne stále přidržuje ve funkci“), říkal si sám v sobě šeptem, aby se sám raději neslyšel.

„Budou. Ale je to naše svatá povinnost. Máme sice nějaké ty kodexy a církevní právo, ale dnes to nikdo nečte, a proto nevyžaduje, takže už nebude číst. Původní hlídači církevní korektnosti dnes dobře hrají AI roboty a nekomunikují už ani mezi sebou, jak je vše prozářené a nad slunce jasné, pokud to říkám já svoje svatost.“

Tajemník se na chvíli odmlčel, až to vypadalo že jen strnule trčí. Pak mu bleskla hlavou myšlenka. Když budu tento nadpravedlní nadnarativ sdílet, posílí to církev, tedy samu svatou správnost. Navíc se budu moci vypořádat s těmi věčnými podšťouraly, kteří se ptají, co a jak efektivně jsem dělal ve středu. Můj návrh na sousoší lvů rdousících bábišky a matrjošky je stále na vratké půdě. Půjde-li to tak dál přijdu o svoji trvalou uměleckou svobodu a můj námět projednají veřejně. Považte veřejně a budou chtít rdousit fialky a hříbečky. Musíme se vzájemně udržet v jednotném narativu na věčné časy. (“Ale ani o minutu déle“), zarděl se nad svým vnitřním zlehčováním. Snad to nikdo nevysledoval z mé gestikulace. Chytré kamery jsou dnes už tak chytré, že vám přečtou myšlenky z cuknutí koutku úst. Kam jsem se to díval, když mi to blesklo hlavou? Někdy je to těžké, ale jsem v bezpečí a to je nadsvatost nejnadvátečnější.

„A to s těmi podklady byla svoje svatosti velká chyba. Uznávám a již je nebudu do veřejných vyjádření donášet.“

Rozhostilo se ticho, které lemovaly jen praskající mydlinky stékající do věčného kanálku pod stolcem. Tak vypadá spokojenost jedné pravdy.