Jak kdo čte a jak vnímá sama sebe

Pan Turner se ve svém článku věnovanému sviním pana Foltýna podivuje nad tím, proč by se měl pan Foltýn obhajovat, vysvětlovat či omlouvat za v zásadě mírný výrok směrem k domnělým zvířecím spoluobčanům.

Člověk se musí pousmát nad dvojakou logikou vnímání významu výroku, který je současně jadrnou kritikou, ale v zásadě i mírným výrazem „svině“. Podobně se můžeme dívat na řadu dalších mírných výrazů, které možná ani podle mnohých nepatří mezi jadrné výrazy. Co třeba „černé huby“, Okamurovi „chirurgové“, Zemanovi „čučkaři“, a jistě bychom zde mohli vyjmenovat řadu dalších až po noblesní a hygienické označení „nepřizpůsobiví“. Všechna tato označení shrnují přezíravý postoj, kdy je tento okruh osob nutno přeorganizovat, ponížit a nejlépe vyřadit ze společnosti.

Pan Turner přiznává, že pan Foltýn neoznačil nikoho konkrétního, a tak se adresování označení (podle návodu?) ujal také sám. A v tom je právě ten problém. Nadávky ve veřejném prostoru konají službu nejhorší. Vnímají je adresáti vztahovační, což dělá huronskou radost znalcům potrefených hus. Vnímají je ale i osoby hraniční, případně osoby dezorientované a rádi si pomohou v přímé konfrontační argumentaci ve svém blízkém okolí. Nakonec se tyto zkreslující a zjednodušující kolektivní narativy dostanou prostřednictvím sociálních sítí až ke školákům, kteří si třeba začnou plánovat, že je třeba nějaké „svině“ vyvraždit, případně na filosofické fakultě exemplárně postřílet.

Vedle zavádějícího narativu a porušování nepsaného kodexu slušného chování se tímto vším porušuje rubikon obecné presumpce neviny. Zejména na sociálních sítích se potom šíří veškeré myslitelné nadávky jako virál a označují se místo diskuzní argumentace různé „nepříjemné“ osoby, zejména dezoláti a chcimírové automaticky za osoby adorující válečné zločiny, propagující nenávist a kolaboraci, případně cokoliv negativního.

Na druhé straně zkuste si vyslovit domněnku, že se kdosi chová jako nácek. Zjistíte brzy, že tito podezřelí požívají v naší společnosti největší ochrany. Najednou se vynoří velké záplavové vlny ochranné presumpce neviny a vyžadují se důkazy. Pro mne je třeba ono náckovství spojeno s chorobným sebevzhlížením, kdy se člověk a jeho družina cítí býti nadčlověky, odmítají empatii, práva, prostě cokoli, co nevyhovuje jejic cítění a zájmům. Takovou zploštělou, avšak nešťastnou variantou domnělé nadávky tohoto typu jsou tzv. „lepšolidi“. Rozhodně to není synonymum.

Myslím, že jakékoli upřesnění, že údajně nejsou svině ti, co „si emocionálně přejí konec války, kteří poukazují na chyby, faktické, relativní i pocitové, kterých se před vypuknutím konfliktu dopustila Ukrajina, EU i USA“, se míjí účinkem. Na sociálních sítích i v diskuzích zde se vyskytují, nechci si stále připustit, že jsou přímo podporovány, skupiny lidí, kteří vás okamžitě bez důkazů označí, spílají a šikanují za halasného veselí sebejistých vševědů. Argumentaci vytlačila dojmová přetlačovaná. Ničeho se nikde nedovoláte. Žaloby na ochranu osobnosti jsou nákladné a trvalo by roky nějaký výrok uvést na pravou míru a získat jakousi spravedlivou satisfakci. Proto mi tak vadí, když si vláda najme do komunikačního orgánu někoho, kdo musí na veřejnosti svůj mlhavý a neadresný, přitom jasně agresivní atak neustále vysvětlovat. Vláda musí být za všech okolností pozitivním příkladem.

O tomto fenoménu se zde marně a celkem často píše. Skoro vždy to vede k výsměchu. Ale právě z těchto důvodů si někdo na hranici odolnosti sežene zbran a začne střílet. Ničemu se nedivme a přiznejme si, že nám hrozba těchto selhání za to stojí. Když se po komunisticku kácí les, pak létají postkomunistické třísky. Stačí se podívat na síť X, každý den, každou hodinu, kolik tam je agresivních příspěvků, které ukazují atak, brutalitu a vulgárnost jako něco normálního.

Přestože jsem často přesvědčen, že by si leckdo zasloužil sprchu nějaké jadrné odpovědi, protože sprostě podsouvá, nediskutuje, rovnou přijde s ponižování a zesměšňováním, šetřím takovými ataky, nechávám si je doma na záchod a volám nanejvýš do mísy. (Nemívám vztek často, ale i já někdy mívám.) Proč s tím ale chodit mezi lidi? Proč se vyprazdňovat tam, kde to má vonět kreativitou, pozitivním myšlením, byť argumentovaně kritickým? Každý by si měl uvědomit svou sebeúctu. Nadávka je projevem bezradnosti, bezmoci a neuvědomělého kopání kolem sebe. To platí pro mne, pana Turnera nebo Foltýna. Nadávka nic nevyřeší ani nezlepší, je to jen výlev pro osobní potřebu.