Jak je důležité uznat porážku

Jistě to není snadné. Pokud si vzpomeneme na šok Hillary Clinton a její slzy i přiznání jakési osobní krize, přesto si nevzala své voliče jako rukojmí a nerozjela nedůstojnou kampaň, i když je nepochybné, že získala více hlasů ..

... než Trump.

Prezident Trump měl správně předvídat, že se mu některé aspekty pestrého volebního systému nemusí líbit a vyplatit, když je podcení. Měl celé jedno volební období, aby se postaral o nějakou změnu volebního systému k transparentnosti. Nyní si stěžuje, protože mu tentokrát předpoklady nevychází. Na tom není nic nenormálního, ale v jeho postavení musí mít člověk soudnost a odpovědnost a musí uznat očistnou autoritu celospolečenské skutečnosti. Absolutně mi nevadí, že využije všech prostředků k prověření případných volebních podvodů, které se vždycky a všude na světě vyskytují. Nicméně stejně rozhoduje adekvátní prokázaná míra takových nešvarů, která by skutečně proměnila volební výsledek. Nikdo nezruší volby ani kvůli tisícovce zfalšovaných hlasů, nikde na světě.

Uznání porážky má důležitý očistný smysl. Dává příležitost ke smíření mezi protivnými tábory. Jako na fotbale. Rozčílili jsme se nad porážkou, ale jdeme trénovat a příště třeba vyhrajeme. Pokračovat v eskalaci společenského konfliktu nemůže narovnat případné systémové vady voleb. Toto vyfouknutí páry je důležité proto, abychom mohli dál společně žít vedle sebe, pěstovat si případně své názory a ti silnější se mohou nechat i kontaminovat protistranou a vmyslet se do důvodů protivníků a poučit se z reality opačného přístupu.

Prezident Trump neudělal všechno špatně. Není třeba jej do nekonečna démonizovat. Nesporně se mu zdařil historický průlom ve věci zahájení normalizace diplomatických vztahů Izraele s arabskými zeměmi. To je velká událost. Prostě musím jasně uznat, že nedovedl USA ke krachu a rozvratu. Byly turbulence a zklamání a nesouhlasy. Ale to je normální. Musím se přiznat, že jsem se jeho působení nadměrně obával daleko více. Často některé činy v jeho humpoláckém podání zbytečně zhořkly. Příliš dával najevo, že protistranu nepotřebuje, neboť ji převálcuje.

Určitě se mýlil v tom, když se zřejmě poctivě domníval, že může uspět jen s líbivým heslem America first. Oslabilo jej i rozvolnění těsných spojeneckých svazků zejména s Evropou. Nejméně polovina a možná více Američanů pochází z Evropy. Jako genealog dobře vím, že se Američané o svůj evropský původ zajímají a dokonce udržují nebo rádi znovu navazují rodinné vztahy přes oceán. Byl jsem takto na výletě s americkou rodinou, jejíž praprarodiče pocházeli z jihomoravského Lanžhotu. Jejich předek byl tesař a našli jsme v místním muzeu dokonce jeho tesařskou značku na stropním trámu. Všichni chceme být první mezi rovnými a sportovně řečeno máme všichni tu a tam svých 15 minut slávy. To je vše. Ostatní je zpupná nepokora.

Co ovšem nemohu pominout bez kritiky je hrozivý titulek výpovědi našeho velvyslance v USA Kmoníčka:  „Konec bílé Ameriky, …“  Ve světle dnešního vyjádření našeho ministra zahraničí ve mně vyvolává smutek, že takový člověk nás bude v USA reprezentovat. Co je na tom titulku vlastně špatného? Podvědomé přiznání, že Trump byl nositelem ideje bílé Ameriky, tedy koloniálně dominantní nevšelidské systémově rasistické bílé rasy či kultury. To vše je ovšem mělký myšlenkový paskvil. Jaký odstín kůže je ještě bílý? Musí být bílý americký árijec jen z Británie? Nemůže být z Irska? Nemůže být hispánský Rodrigez? Nemůže být Indián? Jsou židé bílí nebo bronzoví? Jen židů je odhadem v současných státech více než dva miliony. Při vší historické snaze cokoli zamlžit patří židé k semitské jazykově geografické skupině a mají k arabské kultuře rozhodně blíže než k evropské. Hebrejština je v poměru k arabštině asi jako čeština k ruštině.

Pokud skončila „bílá Amerika“, mohou si za to její nositelé sami. Nepřesvědčili ostatní odstíny pleti, že přinášejí to nejlepší pro svět a samotné Američany. Tak jako ve vztahu partnerském – manželském nikdo nemůže druhého vlastnit, nikdy nemohli a nemohou bílí vlastnit Ameriku na věčné časy. Takové úvahy jsou prostě neproduktivní. Krize bílého světa tkví v konzumerismu, který používáme jako anestetikum proti neschopnosti svůj svět mírově rozvíjet. 500 let terorizujeme svět. Vykládáme mu, jak má svět žít a pohlížet na toto a na tamto. Nemohlo to jít donekonečna, pokud jsme ztratili hlad a tvořivou adaptivitu, k níž patří i populační trend. My jsme ho vyměnili za komfort a nyní se divíme, co se to se světem děje. Chápu, že to mnozí nechápou, ale pojďme o tom diskutovat, očistně s čistým stolem, tak nějak znovu od začátku, čestně jako rovný s rovným. Můžeme si držet názor, ale musíme se současně naučit naslouchat protivníkům. Jednostranně to ovšem fungovat nemůže. Uznání musí být prvním krokem smíření. Uznání momentální porážky není ostuda. Je to jen stop time vhodný pro trénink zvládání budoucnosti.