Jak diskutovat s extrémistou?

Dosud celkem umírněný bloger Faltýn rozvinul svoji extrémní představu o možnosti diskuze se „sluníčkářem“. Jelikož se zcela dobrovolně a aktivně za „sluníčkáře“ považuji, musím zvednout jeho rukavici.

Jeho vtipný i řádově věcný příspěvek začíná posteskem.  Někteří lidé jsou skálopevně přesvědčeni, že PRAVDA JE JEN JEDNA. Vkládá toto heslo do úst komunistům 50. let, čímž navozuje srovnání sluníčkář = komunista 50. let. Trochu se mýlí. On již v perexu se odvolává v poukazu na historii dialogu na Aristotela, ale spíše měl uvést Sokrata. Aristoteles byl spíše systematik, věcný popisovač, první vědecký pozitivista. Nepodezírám pana Faltýna, že by se o historii příliš zajímal, ale mohl by se podívat před blogem na téma pravdy podívat alespoň na Wikicitáty, kde by se dozvěděl, že problémy s pravdou pronásledují lidstvo již od počátků moci a filosofování.

Pravda filosofická, vědecká, také můžeme říci, tak korektní rozhodně může být i jenom jedna. Máme jenom jednu konstantu pí, vůbec jsou tu konstanty a axioma definující náš svět třeba matematicky, jedinými pravdami, které zakládají naše možné chápání. Jde o rovinu imaginativní, soukromou, poctivě založenou na svědomí. Největší hlasatelé velkých pravd, včetně Jana Husa, nebyli hlasateli jen jedné pravdy, ale jejich následovníci většinou již ano.

Srovnejme dva fakty z nedávné skoro současnosti. Byl holokaust vyhlazením jistých etnik na základě rasistické teorie? Ano byl, je to tedy jedna pravda? Najdou se tací, kteří tuto pravdu zpochybňují. Jejich důvody nejsou ani tak faktické, pravdu hledající, jako vymezující se ke skutečnosti, svobodě a lidským právům dnes. A jak se historie opakuje, i dnes jsou různí popírači a taškáři, kteří třeba v souvislosti s migranty nevidí bezpráví a nespravedlnosti. Takový veselý člověk se vás drsně zeptá, kolik migrantů si vezmeš domů ty? Případně se slušně zeptá, kolik už jich doma máš. Stejnou otázku pokládali před válkou nacisté. Dobová atmosféra byla téměř totožná. Židy nikdo nechtěl a Hitler na tom založil svou vládu pořádku a pevné ruky. Nejsmutnější na tom je, že tenkrát o rozsahu plánovaného holokaustu nikdo neměl tušení. První prokazatelná svědectví, která ještě ani mocnostem nestála za reakci, přišla až během roku 1943. Před světovou válkou Británie jako správce palestinských území zavedla přistěhovalecké kvóty a drasticky omezila možnosti židovské emigrace. Zatím nejlepší zpracování problematiky holokaustu v souvislosti s Československem podává  Ruth Bondyová v její monografii Jakob Edelstein (Sefer 2001). Edelstein byl prvním starším židovské obce v „jakém???“ táboře v Terezíně. Vyhlazovací přímo nebyl. Naopak, byl shromažďovací, podobně jako v Letech pro Romy, byl shromaždištěm před výkonem holokaustu. My sluníčkáři klidně řekneme, že byl koncentrační. Někdo řekne, že byl pracovní, což o Terezínu rovněž platí. Jiný řekne, rozhoduje, jak o něm smýšlelo SS, ti mu říkali rodinný. Záleží také na druhu dokumentu, ze kterého to čtete. Je tedy pravda holokaustu jediná nebo ne? Pro sluníčkáře ano. Jsou jen různorodé informační zdroje aktérů holokaustu, ale je jedna obecná axiomatická pravda o škodlivé existenci holokaustu.

Odmítám jakoukoli formu možného opakování holokaustu. Zde mám strach zase já. Mám větší a oprávněnější strach z holokaustu než z rovněž osobně nebezpečných některých migrantů. Migranti nám nepostaví koncentrační tábory a nebudou nás systematicky vyhlazovat; ublíží nám možná některým jejich osobní výstřelky. Který strach je větší a oprávněnější strach? Jedna pravda? Na druhou stranu nemohu zde předstírat, že každý, kdo je proti migrantům, je pro holokaust. Určitě ne. Ale často takto bezmyšlenkovitě se někteří tváří, neuvědomují si, že překračují jistou mez, kde již začíná aktivní spolupráce a propagace holokaustního myšlení. Najednou jsou s popírači a neonacisty na jedné lodi, pokládají vám otázku: Kolik máš doma migrantů – židů.

Naopak typickým případem velmi problematické pravdy, která z mnoha důvodů není jen jedna, je například humanitární bombardování. Žádným obyvatelům humanitárně bombardované země nevysvětlíte, že bombardování bylo oprávněné a měli by tedy objektivně a uvědoměle uznat, že si bombardování zaslouží. Mnohý Srb si v duchu říkal, já jsem Kosovce nezabíjel, ale mě chtějí zabít. To je smůla nějaké náhodné příslušnosti. Zde je možných a dokonce i oprávněných pravd až příliš. Z toho důvodu je tedy každá válka jen přiléváním oleje do ohně. Zacelení ran trvá posléze desetiletí. Některá traumata se stanou dokonce důvodem pro politický teror a jejich podstat se přenáší a přežívá z původních míst činu na nevinná místa. Protagonisté mají pak sice svou logiku, ale určitě ne pravdu.

My zde na blogu jsme na tom v mnohém podobně. Sedíce ve svých zákopech nikdo neustoupí ze svých přesvědčení, respektive ze své logiky. Pravda života je ovšem vždy jen jedna, ne ta, jejíž zastánci zvítězí. Při pouhém logickém pojetí myšlení se však nelze ohánět žádnou morálkou, žádnými právy, žádnou vírou. Jenom právem silnějšího. V tom se extremisté liší od sluníček. Morálku přitakání ochraně života, jež je základní pravdou o světě, nelze redukovat na vítězný úder náhodného kopání do slabších jedinců. Bohužel se k tomuto totalitárnímu extrému zde mnozí blíží. To ovšem není žádná svoboda jinakého názoru na svět. Je to jen zoufalá logika pudů, které nejsou s to promyslet důsledky nezvládnutých panik a emocí. Svědomí to umí dobře změřit. Sluníčka se mohou svou „nálepkou“ honosit, kdežto extrémisté se musí před svými nálepkami čertit. Musí je zakrývat všemožnými logickými racionalizacemi relativizovaných pojmů. Žádný pojem pro ně nemá hranice, neboť je jenom instrumentem boje. Tedy ani Bůh pro ně není maximem a konečnou hranicí jednání. Toto již dávno dávno popsala Hana Arendtová ve známé knize Původ totalitarismu.

Má radost z každého úkroku od násilí, od dehonestace směrem k oslavě života. Mám snahu neoznámkovat si každého blogera trvale podle jednotlivých dojmů. Ale nemohu být lhostejný k neonacistické rétorice, již zde mnozí bojovně a primitivně používají a já jenom nazvu jejich konání. S mnohými svými odpůrci bych se i na mnohém shodl, ale zdá se, že už je pozdě. Vykopané příkopy jsou již neomylně vyhloubeny a pohřbívá se v nich veškerá možnost vzájemné diskuze plnohodnotného uznání. Člověk by si myslel, že najdeme třeba společný zájem v prospěchu naší země, kterou mám samozřejmě rád. Jenomže dnes jsou již instantně nastoleny takové výklady sluníčkovského, neomarxistického či sorosovského jednání, že není žádná skulina k porozumění. Pokud se na straně extremistů nezmění kolektivní uvažování a relativizace již ustálených pojmů na instrumentální pichlavé zbraně, těžko nějaká diskuze nastane. O diskuzi zde však stojí málokdo, kdežto „jednu“ pravdu chce mít každý. Těžko uvidíte nějakého sluníčkáře útočit ad hominem pod kdejakým nebo každým příspěvkem byť protivného blogera. I když je to samozřejmě i subjektivní. Nicméně ataky na sluníčka jsou zde kolektivně organizované až výhružné. Na druhé straně si rozhodně nemyslím, že jsou zde blogeři pitomci, naopak, někteří jsou chytří či vychytralí nad všechny pravdy. Nicméně všem krásné dny. Krásným osobnostem zejména ...