Jak dál hájit Golanské výšiny?

Člověk může mít rád Izrael až do nebes, ale jak nadále hájit Golanské výšiny? Toto území obsazené Izraelem ve vítězné válce 1967 se zákonem z roku 1981 navzdory celému světu stalo součástí Izraele.

Ve věci Golanských výšin má Izrael jediného spojence, který jejich statut uznal. Jsou to USA. Mnohé významné státy naopak toto izraelské rozhodnutí nikdy neuznaly. Vedle OSN a EU například i Velká Británie.

Izraelská filosofie přítomnosti na výšinách je odůvodňována strategickou úvahou, že z této náhorní plošiny se na Izrael snadno střílí zejména z dělostřeleckých zbraní. Takové úvahy byly možná trochu pochopitelné v onom roce 1967 a možná ještě i v roce 1981. Nicméně dnešní technologie válčení se posunula úplně jinam a izraelská přítomnost na Golanských výšinách je spíše zátěží budoucího mírového uspořádání v regionu.

Dobře, ještě bychom mohli smutně přisvědčit, že nějaké rozumné strategické vize mohou odůvodňovat izraelskou přítomnost, ale co budování osad na těchto územích. Osidlování této strategické oblasti je čistou provokací a demonstrací síly. Bez izraelské okupace by nebyly mrtvé a zraněné děti na hřišti ve strategickém obranném pásmu. Člověk by řekl, že tamější osadníci jsou lidskými štíty tamní okupace.

Už slyším pokřik, že z nenávisti k židům hájím zabíjení dětí. V žádném případě. Existují i úvahy, že raketu nemusel vyslat přímo či úmyslně Hizballáh. Nicméně z izraelské strany zní stanovisko jasně a podle izraelského narativu všechny protivné strany v přilehlém regionu jsou prý pod kontrolou Hizballáhu.

Nabízí se otázka, co si myslí Netanjahu, že vybojuje pro Izrael v Gaze či na Golanských výšinách? Velký Izrael na úkor válečných útrap lidu Izraele. Mám obavu, že za tím vším stojí velké nesympatické zlaté tele. Na západním břehu nepřetržitě osadníci útočí na protivné palestinské obyvatelstvo. O tom Netanjahu nemluví. Jak by to také znělo v kongresu USA, kdyby tam hřímal, že je třeba chránit a podporovat agresivní osadníky hlavně na sporných či nevyřešených územích de iure mimo Izrael.

Příznivci Izraele si musí připustit, že i Izrael dělá dlouhodobé chyby. Může se také stát, že po Netnjahuovi přijde ještě někdo horší. Třeba neotřelá tvář sympatického izraelského motoristy z řad extremistických ortodoxních židů.

A ta známá otázka, co má bojující strana v konfliktu dělat? Má se vzdát. To jistě ne, ale musí jednat, musí usilovat o mír v jehož realizaci nastupuje i spravedlnost, která bohužel nemusí být vždy výhodná. Mohou si ovšem tyto dlouhodobě znesvářené strany něco věřit? Izrael cítí, že protivné strany nejsou schopny změny. Je určitě obtížné riskovat dohody s někým, kdo je nedodržuje či nedodržoval. Podobně to cítí i protistrana. Z jejich pohledu zase demokracie v Izraeli vykazuje nestabilitu postojů. V takřka zrealizovaném mírovém uspořádání přišel atentát na klíčovou osobnost mírových ujednání a dnes vidíme plody tohoto obratu.

Je otázkou, zdali Trump bude po svém případném vítězství mít znovu prostor pro radikální podporu Izraele. Harrisová rozhodně Izrael aktivně podporovat Izrael asi nebude. Ale zde nelze přesně odhadovat budoucí vývoj. Regionální konflikt tohoto druhu se vymkl racionální kontrole. Je to příznak doby, podobně jako bagatelizace jaderného odstrašení. Jaderné zbraně nejsou pro mnohé hrdiny nepřekonatelné. Stačí si bleskově lehnout na zem nohama směrem k výbuchu a člověk se hned nevypaří. Izrael by jako gesto dobré vůle mohl a měl opustit Golanské výšiny.