Iluzionismus zemanovského voliče

Chápu záplavu textů zemanovských voličů plných obav o životy, tělesné i duševní zdraví nešťastných a bezradných voličů drahošovských, jako nefalšovanou dětskou radost, kterou člověk zažije naposledy na základní škole.

Například bloggerka  Holotová ve svém článku vypočítává mrtvé, emigrovavší, vlasůprosté příslušníky pražské kavárny, kteří plivou pouze jedovaté sliny. Pražská kavárna častuje zemanovce těmi nejhoršími adjektivy, přičemž zemanovci odpovídají něžnými pojmenováními jako sluníčkáři apod. Nějak přitom zapomněla na drsné dobrosery. To se stane…

Jiný blogger  Opl si zase všímá, že se pražská kavárna – drahošovci neumí vyrovnat s prohrou svého kandidáta ve volbách. Je to prý způsobeno nechutí respektovat demokratickou volbu. Já ale nikde nevidím demonstrace. Obešel jsem několik pražských nemocnic a žádný nával zmrzačených sluníčkářů tam nehrozí. Volal jsem i do Bohnic, abych se ujistil, že sebevražedné pavilony praskají ve švech. Nic takového.

Inu dopřejme svým šťastnějším spoluobčanům jejich dětskou radost doprovázenou kdejakou provokativní zlomyslností. V budoucnu již mnoho radosti nebude. Myslím, že my prohravší prezidentskou volbu to nějaký ten týden sneseme.

Je mi ovšem smutno z té iluzivnosti, která nebude mít dlouhé trvání. Zanedlouho opět upadneme všichni do společného marasmu, kdy bude postupně vycházet najevo, že zvolený prezident není spasitel, že jeho pravomoci nedosahují na jeho sliby, že neúprosná globální realita se nám všem přežene nad hlavami a vše, čeho jsme se obávali, se nám dostane.

Díky tomuto sklonu k iluzím se ovšem dostaví o to větší deziluze, až se zjistí, že to, co spasitelský prezident objevil v posledním roce své vlády, říkala odborná veřejnost před čtyřiceti lety. Nikdo na to nedbal. A tak se dnes novopečený prezident může stavět do role objevitele oné myšlenky o pomoci rozvojovým zemím u nich doma. Je to nápadně podobné tomu, když překvapily polistopadové politiky povodně. O povodních a klimatických změnách se na našich průmyslovkách učilo již v osmdesátých letech. Politicko-odborný diletantismus se projevil v plné nahotě při mnoha příležitostech. Třeba při tvrzení, že obec nemá mít majetek. To jistě po přirozeném vývoji je správný cíl, ale nelze se majetku zbavovat jednorázově a zdarma. Darmo mluvit.

Hlavní iluze lidu je vždycky stejná. Pražská kavárna, intelektuálové a odborníci jsou k ničemu; všechno nejlépe ví diletantský charismatický politik. Proto nemůžeme stále dohnat západ a zřejmě nikdy jej tímto způsobem zpochybňování odbornosti a fakticity nedoženeme. Vzhůru k diletantským zítřkům, neboť jedině diletantství je pokrokové. Bez nějakého odborného zdržování zbývá totiž dost času na to jak občany opít rohlíkem.