Ideová vyprahlost konzervatismu

Proč se konzervativci přibližují politicky komunistům, Rusku a Číně? Lze považovat pojem autority za racionální pojem? Jak dál s koketováním s kolektivní vinou a liberalismem k násilí všeho druhu? Průhledové okénko.

Vlastně bych ve svém věku rád byl trochu konzervativcem. Děti to od starší generace očekávají a mohou se pak čitelněji vymezovat v mnohých životních tématech.

Jenomže současný konzervatismus se pohybuje na hraně mezi cynismem a totalitní výkladní skříni. Sic nikdo není bez chyby, autoritativní konzervatismus se ideově posunul k neomylnosti. Nejlépe je u nás tento ideový vývoj vidět na ikoně Václava Klause staršího (dále jen VKs). Již v první polovině poloviny 90 let jsem na jednom volebním shromáždění zažil na vlastní oči chování kandidáta Václava Klause. Bylo to tuším před volbami do parlamentů 1992. Na jakousi nepříjemnou otázku z pléna reagoval zvoláním. A vaše jméno? Paní se dala davem na útěk. VKs si neuvědomil, (nebo právě uvědomil?), kde se vyskytuje všem na očích. Naklonil se ke své asi ochrance a bohužel nahlas dal pokyn: „najděte mi tu paní!“ Nevím, jak to tenkrát s paní dopadlo, ale u mě to mělo ten dopad, že konzervativní autorita pro mne skončila již na samém počátku. A to připouštím, že paní možná byla provokativní a ptala se s nepochopením pro volební cíle kandidáta. Jenomže v době po čerstvém svržení totalitního režimu šlo o šokující zjištění. Opět se musíme svých autoritativních leadrů obávat. Nutno říci, že nechci z VKs dělat uměle nějakou příšeru. Bohužel si nepamatuji znění tehdejší otázky. Na druhou stranu jsem s mnoha událostmi a politickými rozhodnutími nebo chováním politika neměl u VKs většinou problém. Samozřejmě i VKs má právo na svou pošetilost, barvitý názor a nutné zdání autority. Přesto se toho zbabraného střetu „nové autority“ s lidem nemohu zbavit. Proto o tom zde na začátku píšu.

Sbližování VKs s komunisty ještě nebylo tak zjevné, jako se jeví dnes. Komunisté mají s konzervatisty několik společných pojmů, které bohužel ilustrují společný ideový základ. Oba myšlenkové proudy nahradily jakoukoli věcnost pojmem autority. Samozřejmě je zatím historický rozdíl mezi krvavostí té autority, ale i ten se může velmi rychle a snadno smazat. Zřejmě z důvodu této ztráty věcnosti pramení časté osobní pocity autoritativních konzervativců, že jsou něco víc, vyjimeční intelektuálové, sebeobětovaní podnikatelé, zachránci před běsněním lůzy. Nechce se jim (nekonečně) polemizovat, sklouzávají k napadání takřka systémově. Paradoxně si myslím, že by se u nás měli dostat k moci co nejdříve, abychom mohli konečně vidět plody jejich utkvělých nevěcných myšlenek v dimenzích skutečného nutně vyvažujícího reálného vládnutí. Čím později se tak stane, tím krvavější může být průběh. Pro námitkáře připomínám, že konzervativci sami rádi mluví o konzervativní revoluci. Revoluce, jak známo, není demokraticky vyjednatelná, a všichni víme, jak revoluce požírají vlastní děti.

Proto nepřekvapuje touha po ideovém sbližování s totalitně autoritářskými režimy typu Ruska. Co v poslední době tyto velmoci světu dokázaly? Rusko, ale zejména Čína, vyvedli autoritářským způsobem, bez vyjednávání své země ze zaostalosti a úpadku. To, co bylo za studené války západu proti východu jedním z nejznatelnějších a špatně popiratelných bičů západní pravdy nad východním molochem, byla ekonomická a potažmo technologická zaostalost východu. Čína svým ekonomickým vzmachem vzbuzuje nyní nepříjemný obdiv, ale platí to i o Rusku, které se vzdalo přímé vazby na „dělnické“ masy. Oba režimy si vytvářejí manipulacemi reality novodobé masy napříč sociálnímu postavení. Stejně nyní postupují i konzervativci, které v USA v osobě Trumpa volili dokonce tradiční levicoví držáci, protože se zastal jejich fosilního průmyslu a slíbil jim nacionálně zabarvenou prosperitu ve stylu někdejší NSDAP. Tedy, pokud konzervativec mluví o národu, národních tradicích, verbuje tím fosilní masu, kterou chce využít, aniž by mohl reálně její postavení zlepšit bez likvidace či okradení jiné národní entity. Zachráníme-li fosilní těžký průmysl v USA politickým ochranářstvím a kapitálovými studenoválečnými investicemi, musí tento průmysl jinde upadnout. Tak řídí svět autorita – totalita. Vyhnout se věc/čnému kecání a makat na prosperitě vybraných mas.

Tak se stalo, že konzervativci a někdejší komunisti mají společného největšího nepřítele ne v sobě samých, ale v liberálech, kteří věčně váhají, jak má vypadat morálně vyvážená, co nejspravedlivější politika. Náš sociolog Keller přímo hovoří a dokladuje společnou hybridizaci politického chování komunistických a konzervativních elit. (Kdo by se v tom chtěl více a podrobněji rochnit, tomu doporučuji: Jan Keller, Hybridní politika, Praha 2020).

Navzdory různě zabarveným autoritativním popisům liberalismu stále platí, že liberalismus filosoficky neustále vychází ze zásad postmodernismu. Pokud má někdo zájem sledovat tento myšlenkový vývoj, literatura je na jeden blogový článek příliš široká. Navíc je zde jeden zásadní problém jazykovědný. Jedna věc je celková představa autoritativců oproti liberálům. Nejde totiž prvotně o politický antagonismus. Jde o protikladnost přirozených polaritních kategorií. Tedy, mezi konzervativci může spát mnoho liberálů, a naopak mezi liberály spí mnoho konzervativců. Často je to věc od věci, kam se aktér přiklání. Ale navenek zejména autoritáři potřebují vždy vyvolat dojem kolektivního ohrožení. Bohužel se toho dopouštějí i liberálové a z toho důvodu i oni jsou jen s obtížemi volitelní. Nejde takřka nikdy o nadšenou volbu, ale o volbu menšího zla. Věcná politika totiž nemá žádnou šanci, nemáte-li ve státě autoritativní liberálku Merkelovou.

Z výše řečeného vyplývá jistý zmatek a skepse, zdali v dnešní době jsou ti, kteří se veřejně za cokoli vydávají skutečně těmi, za něž je lze „objektivně“ mít. Často se setkáváme s pokřiky, které mají dotyčné odpůrce dotlačit do negativní představy, která žádné realitě neodpovídá. Ztratili jsme pojem věcnosti, pokud tu ovšem kdy v minulosti skutečně byl a nebylo-li vše jen předmětem jakési „simulace“. Autoritáři se vysmívají váhavé touze liberálů po „objektivní“ vyváženosti a rovnou přecházejí k populistickým postupům pravidel špinavé politiky vnitřního nepřítele, kterým se stávají zejména slabé komunity bez obhájců, často nehajitelné menšiny, jejichž likvidací bychom podle konzervativců vytvořili konečnou prosperitu a bohatství. Celá plejáda nepřátel vhání autoritativní následovače do náruče obskurních politiků, jakými jsou Kaczinsky, Orbán, Putin a LePen a další. Většina z těchto autoritativních tmářů staví na perzekuci nějakých nepopulárních menšin. Proti islámu, proti migrantům, proti Romům, proti LGBTQ+ za tradicemi světlých zítřků. Nic nevadí, že jsme se staletí emancipovali od křesťanských knut a zásahů, abychom si je nahradili jen novou totalitní politikou ovlivňování a vydírání mas libovolného původu. Proto je politika hnusná a skutečný člověk v ní nemůže obstát, neboť se buď musí přidat nebo ztratit sám sebe a stát se autoritativní ikonou všeho dobra, jehož se dosáhne například zákazem osvěty o homosexualitě (Orbán v Maďarsku).

Osvěta a vzdělání ještě z nikoho homosexuála neudělala, přesto jsou mnozí ochotni jít za Orbánem do pekla. Ne snad, že by tomu věřili, ale protože to funguje a voličstvo typu ohrožené heterosexuální většiny hýká blahem. Vše je tím vyřešeno. K věcným problémů netřeba se vracet, to je věc skvělých konzervativních expertů, jimž bychom my malí nezodpovědní a neschopní hlupáčci neporozuměli. Bezbranné menšiny jsou neurotickým ventilkem, který vždycky funguje jako nejlákavější vějička zdánlivého podílu na moci. Takto dlouhodobě funguje ideový základ vší diskriminace a šikanování. Za naše ekonomické potíže mohou slabé sociální vrstvy, které je třeba trestat a ne uvědomělé podnikatele, kteří nasazují vlastní krk, aby nás všechny uživili. Pak tedy lze osvobodit strukturálně ve velkém podvodné podnikatel, kteří dokázali využít zmatků překotné a právně vágní privatizace. Spolu v ruce s chápavými přáteli v bankách byli většinou osvobozeni nebo holt vytrpěli trochu toho kriminálu, aby dožili ve vatě a luxusu. Skutečné potrestání velkokapacitních podvodníků žádný stát na světě zjevně neumí. Na druhé straně se trestají skrytě sociální menšiny, které si mohly svůj úpadek původně i způsobit samy, ale trest může být i věčný. Nejenom, že například dlužníkům nelze udělit amnestii. Dokonce jsme všichni ústavním postojem k majetku povinni do všech důsledků vymáhat jakoukoli bagatelní částku, protože nám za opačné chování hrozí trestní odpovědnost. Úpadek dlužníků se pak přenáší na jejich příbuzné a přátele, z jejichž pomoci jsou postupně vykořeňováni a často se uchylují k sebevraždám. Následně se tento dlužný dědičný hřích přenáší i na jejich potomky, protože pozůstalé samoživitelské rodiny jistě nemají na důstojné školné v elitních ústavech, čímž se jejich úpadkové postavení petrifikuje. Konzervativci jásají. Ztráty na majetku byly a budou navždy pomstěny.

Jen ať se konzervativci dostanou k moci co nejdříve. Stále jsme ve stavu, kdy si jsou ochotni s námi ještě hrát na demokracii a nejsou v současném uspořádání sto dosáhnout trvalého státního převratu. Věcná politika odhalí jejich ledví a jejich příznivci se vyčerpají i průběžným sklouzáváním vládnoucích satrapů k nudnosti. Sice z toho budou různě strakaté tahanice. Tu obnoví poplatky v nemocnicích a u lékařů, tam zruší EET, nařídí, že rodiče budou do 15 let děti informovat o podstatě natality prostřednictvím mýtů, že děti nosí čápi a vrány. Samozřejmě, je zde riziko, že po konzervativcích přijde ještě něco horšího. Ale liberálové tím nebezpečím rozhodně nebudou. Společnost vždy nějaký liberalismus potřebuje. Ten je totiž vždy oddechem od totalitních náhledů. Respektive, skutečného liberála poznáte podle věcného diskutování, všechna ostatní absurdní obvinění může brát vážně jen autoritativní autista.

Útokem na menšiny, zejména na největší z menšin – dlužníky, se společnost dlouhodobě připravuje o kvalitní spolupráci s elitami, které tyto společenské okruhy vždy v nějaké míře produkují. Dlužníci jsou pro budoucí svět časovanou bombou. Zejména potomci dlužníků již nebudou povařovat ekonomické vykolejení za svou odpovědnost. Chyby udělali jejich rodiče či prarodiče. Je to stejné jako s pocitem našich antirasistických alarmistů, kteří kdejakou banalitu vydávají za hrozbu liberálně totalitního programu. Často docházejí názory konzervativců až důsledně do komických švejkovských postojů. Včerejším vydáním iDnes na netu lomcuje burcování proti univerzitám v USA, které údajně hlásají rasovou astronomii. Přitom všichni přirozeně známe a cítíme hanlivý význam pojmu černá díra. Je to podobné, jako když Polákům řeknete, že u nich byly „polské koncentrační tábory“. Prostě na tom někomu záleží, aby se některé významy dostaly z pásma snadné herní zneužitelnosti. Když někomu řeknete, že romská sociální politika je jenom černá díra na peníze, rozhodně je to minimálně soft kulturně rasistické, ne-li vlastně přímo rasistické. Odpor, dnes již i velmi dobře ekonomicky a vlivem vybavených černých afroamerických jedinců v USA je předobrazem vzpoury elit, které dřímají v generacích třeba i u nás dlouhodobě ponížených dlužníků. Dluh nemá s inteligencí potomků nic společného. Oni se prostě v budoucnosti ozvou a mnozí se budou asi i nadále divit.

Můj článek nekončí nijak pesimisticky, i když důvodů by pro to bylo dost. Je třeba konzervativce prahnoucí po moci do té moci co nejdříve namočit, aby prokázali, jak zázračně promění naši dosud neblahou liberální realitu. Jsem přesvědčen, že věcně propadnou a přirozeně je zase vystřídá někdo jiný, ale na nějakou dobu se zvrácená politika anti LGBTQC+ utlumí, protože sama o sobě žádný užitek nepřinese a jenom snad lidem otevře oči. Poslední vývoj v Gruzii přesně ukazuje to, na co máme zaděláno i u nás. Pochod hrdosti (místní Prague Pride) musel být zrušen s právní podporou konzervativní vlády si to spravedliví občané vymohli přepadáváním, kameny a revoltou proti ohrožení většiny. U nás zatím Prague Pride kamenujeme jen slovní ekvilibristikou. Nicméně je navýsost jasné, že musíme prořít i etapu záchrany heterosexuálů zákazem této veřejně pohoršlivé aktivity. Bude to na chvíli důsledné popření liberální revoluce „totalitních“ havlistů. Sláva na výsostech konzervativnímu všemohoucímu …

Takže. Každý rozumný liberál musí nutně volit co nejumírněnější konzervativce, aby už byl pokoj.

---

Odkazy, na jejichž podkladu jsem se rozhodl obecněji reagovat. Volně souvisejí s tématem a ilustrují mnohé, co jsem musel opomenout a vynechat.

https://burget.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=772782

https://hlinka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=772732

https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/cerna-dira-rasismus-kurz-o-rase-a-vesmiru-cornellova-univerzita.A210703_103415_zahranicni_wass

https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/hongkong-cina-bezpecnostni-zakon-rok-pote.A210701_131724_zahranicni_aha

https://www.expres.cz/zpravy/tereza-spanihelova-transsexualka-milos-zeman-zaloba-transgender-osoby.A210705_102628_dx-zpravy_lare

https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/usa-rusko-sergej-lavrov-vladimir-putin-ministr-prezident-zahranici-diplomacie-bisexual-jezis-kristus.A210629_111242_zahranicni_dtt

https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/nizozemsky-pravicovy-politik-urazka-marocane-nejvyssi-soud.A210706_143934_zahranicni_misl

https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/lgbtq-komunita-gruzie-protest-prohlaseni-pride.A210706_131406_zahranicni_knn