Ideologie Izraeli ani nám nepomůže

S ideologickými krmítky je třeba občas zapolemizovat, aby si protagonisté uvědomili, že nemluví ani k dětem, ani k idiotům. Prostě žádné dějiny nezačínají nějakým pomyslným datumem. Dějiny jsou jen otevřené pro naše svědomí.

Leckdo umí svoje svědomí potlačit a pak se odvolává na nějaké klíčové dějinné datum. Snaží se pak nějaký problém vytrvale líčit v kontextu spravedlnosti jen po tomto „přelomu“. Nikdy to není tak jednoduché, tedy pro myslící bytosti.

My Češi máme také svoje datumy. Zradu na Moravském poli, bitvu u Lipan, Bílou Horu, Mnichovskou dohodu, odsun sudetských Němců, 21. srpen 1968, 17. listopad 1989, a pro mne osobně 1. leden 1993. Osobně necítím nějakou láskyplnou loajalitu k našemu poslednímu státu, protože se mne na takový vývoj nikdo neptal. Mám rád Prahu, v níž žiji celý život. Uměl bych si představit svoji emigraci na několika místech na světě, třeba v Barceloně ve Španělsku. Nicméně jsem se i za socialismu vrátil ze svých několika mála západoevropských výjezdů se sportem, protože jsem zde nechtěl nechat svou osamělou matku bez péče. V tom nadmíru chápu úžasný román Nesnesitelná lehkost bytí Milana Kundery.

Vlast je dnes složitá věc. Mladí lidé od nás utíkají na západ a bude to čím dál horší. My se západu vzdalujeme. Aplikujeme vždy karikaturu toho, co si na západě usmyslí, a protože jsme členy, tak jsme k tomu sic zavázáni, ale zase jen tak nějak po švejkovsku. Ale k věci.

Místní bloger Josef Ulman uveřejnil blog na podporu izraelského vidění konfliktu. A je to smutné čtení, protože se tento autor domnívá, že vytrvalým pumpováním jednostranných vidění přispěje k větší slávě Izraele. Ovšem koná spíše medvědí službu. Píše třeba, že žádné země muslimského světa neodsoudily přímo útok Hamásu 7.10.2023. Tiskové agentury na západě, včetně naší ČTK, to tak popisují. To je ale nepochopení možné rétoriky ze strany arabských zemí, z nichž většina stále není na straně Izraele, ale je na straně „neexistujících“ Palestinců. Výzvy ke zdrženlivosti oběma stranám jsou v objektivním slova smyslu odsouzením útoku Hamásu. Hamás není v arabských zemích vnímán jako teroristická organizace a pro arabské země konflikt nezačal 7.10.2023. Je to nešťastné nepochopení a neuznání arabských postojů. Přitom bez jednání s těmito zeměmi a bez normalizace vztahů s nimi nebude mít Izrael nikdy klid. Tedy není to úplně jednoznačná pravda napsat, že nikdo z muslimských zemí akci přímo neodsoudil. Správně by se mělo napsat neodsoudil západními slovy. Myslím, že se pak v článku bloger nemůže dovolávat jakési manipulace proti Izraeli, když sám manipuluje proti Palestincům a muslimským zemím en bloc.

Oporou posuzování konfliktu nemohou být jednotlivosti a dosud málo prokazatelné prohřešky. V samotném Izraeli se zpochybňují některá zvěrstva, která vehementně přebírá západní tisk. K tragickému excesu nepochybně došlo. Ale reakce není dávno adekvátní. Hamás stále není zničen a všichni rukojmí nejsou doma a hned tak nebudou. Navíc izraelský ministr obrany se v nynější situaci odebral z vlády a řekl, že v Gaze již Izrael nemá co dělat. To jistě o něčem vážném svědčí.

Kdybych ještě pochopil chování v Gaze, pak ale nemohu ani milimetrem přízně chápat chování Izraele v Libanonu. Nemohu skousnout vyjádření vládních představitelů o kýžené definitivní anexi Západního břehu v zájmu nelegálních osad. Libanon a Sýrie jsou takovou „izraelskou Ukrajinou“. Ještě snad by bylo možné pochopit raketové odvety, ale ataky v samotném Bejrůtu či v Sýrii jsou naprosto neobhajitelné. O Libanonu autor blogu taktně pomlčel. Nikdo netuší, kde se Izrael zastaví. Jak chce totálně zničit podzemní hnutí proti sobě, když to bude stále spát dokonce z generace na generaci především v mysli lidí potrefených izraelskou nediplomatičností. Izrael již desítky let okupuje několik území a diví se nekonečné eskalaci. To, co šlo vyhrát před lety se nemusí podařit nyní. Izrael nedokázal dosud nabídnout ani světýlko na konci tunelu a civilní oběti přibývají a přibývají. Čas hraje proti Izraeli. Musí být schopen konstruktivního jednání nebo nepřežije. Stokrát nic umořilo vola.

Na samotném zjevně proizraelském pohledu mi nic kromě demagogie a vynechávání komplexních souvislostí nic nevadí. Rád pochopím, jak si Izrael váží lidských životů, čehož se neustále dovolává. Nemůže prostě kosit civilisty. A zdejší debata o problému nemůže končit štvanicí na odlišný názor (jako v případě zpěváka Kluse). Svobodu máme od toho, abychom věcně argumentovali a věci napomáhali k řešení. Pokud se budeme tvářit, že humanitární pohled na válku smí být nazván veřejně dezolátstvím, sviňárnou a bůhví čeho se ještě dočkáme…, pak nejsme svobodní, ale jsme jen pohůnci skrytých či cynických nehumánních zájmů. Nemusíme ze sebe dělat dopředu poslušnou názorovou AI a stávat se nenápadně otroky nějakých robotů řídících ideologii dehumanizace. Proto nijak nevolám po zákazu nikoho, ani po jeho trestání, ani po tom, aby papouškoval moje stanoviska. Bloger Ulman popsal situaci podle mne nevhodně až chybně, ale také trefně a správně. Snáší argumenty, sic jen pro jednu stranu. A tak to vlastně má fungovat, aby se v polemice věci více ozřejmily a nezakrývaly předem daným „totálním“ názorem. Zvěrstva odsuzuji na všech stranách konfliktů. Větší vliv nemám. Podsouvat cokoli jiného je zákeřnost. A na tu si dávejme pozor.

V tomto kontextu těžko mohu slavit nějaké výdobytky 17. listopadu. Pokud se zpronevěřujeme tomu, co jsme na náměstích tehdy tvrdili, opět jsou nějací spoluobčané vystaveni štvanicím a pod taktovkou vlády dokonce označování za svině, aniž by s nimi někdo svobodně diskutoval, musím takovou oslavu společnosti, která se vrací a obnovuje jen pomstychtivostí a přestala být především něžnou. Zvolna se stává brutálně manipulační. Perličkou je pak pro mne coby pamětníka rozhovor s čestnou skautskou stráží dnes u památníku výročí na televizi Prima CNN. Skaut mluvil stejně jako pionýr v roce 1970. Zdar jeho čestné stráži. On za to může nejméně.