Hájíme Evropské hodnoty I. Nemilosrdnost

Vedu-li jako Evropan s někým za života spor, nebudu se přetvařovat a nepůjdu mu na pohřeb. Neuznám ani osvobozující smrt. Zejména, jsem-li nejvyšší šarží ve státě, ze které by si veřejnost, ale hlavně mládež měla brát příklad.

Navzdory takřka celosvětově platným zákonům, z nichž plyne, že smrtí je osoba zproštěna i trestního řízení za vraždu, náš prezident si na nic takového nehraje. Jeho nenávist k protivníku, jeho vize o vlastní pravdě je silnější a důležitější než utrpení lidské smrti.

Smrt je smíření se stavem věcí, ať jsou v libovolném stádiu rozpracovanosti, vždycky nějak nedokončeny a neuzavřeny. Na pohřby se chodí odpouštět. Pravda, někdo ani na pohřeb nedokáže přijít odpustit, a není to trestné, je to však tristní, zvláště pokud není anonymním občanem, který si koneckonců může užívat své anonymní svobody a nepožívá státních prebend a téměř povinné pozornosti sdělovacích prostředků.

Co vlastně plyne z takové posmrtné nesmiřitelnosti? Prezident věří, že politické a jiné názorové rozpory jsou nutně totožné s osobností člověka, která přesahuje až za práh lidské existence. Kardinál se i na onom světe musí potýkat s absolutní platností vítězné prezidentské pravdy. Tak důležitý je ten úřad, že i lidství zde musí ustoupit symbolice nejvyšší moci.

Mimoevropské iracionální síly musí tímto vědět, že neudělíme jejich neevropským zlořádům, i kdyby to sám islám byl, sebemenší milost. Tak jako ji neudělujeme ani svým neposlušným kardinálům.

Pokud by se to někomu zdálo podobné s nesmiřitelným fanatismem jistých nekontrolovatelných hnutí po celém světě, tak jde o podobnost čistě náhodnou, úplně jinou než tu, kterou byste si za tím mohli myslet.

Ostatně prezidentův názor je vždy ten pravdivý, nikoliv jen kardinálův, natož ten váš.