Gender nikdy nespí

Periodicky se vrací antigenderové bludy. Zdejším blogerům bych to nijak nevyčítal, protože jde o celkem nové moderní výzkumy vědy, které ještě nebyly lidmi obecně uchopeny a přijaty. Smutné ovšem je, když bludy šíří …

… politici.           -> reakce na blogerky:    Golasowská   a   Šiander

Blogerka Golasowská, mj. členka KDU – ČSL, t.č. politička v aktivní službě, konkrétně napsala:

„Nesouhlasím s tím, že pohlaví je sociální konstrukt.“

Nechci se zabývat dalšími nepravdami či přímo argumentačními fauly souvisejícími s jejím politickým zadáním. To je proces, s nímž si musí poradit každý čtenář sám za sebe. Jde mi o zjevný nesmysl, který je jádrem myšlenkové výpovědi blogerky.

Nikdo netvrdí, že pohlaví je sociální konstrukt. Anatomicky rozlišujeme dvě základní pohlaví, která mohou mít částečně narušené či rozmazané a smíšené znaky. Studium sociálního nakládání s postojem k prožívání pohlavnosti, které se pojmenovalo gender zcela záměrně, aby se odlišilo od anatomického popisu pohlaví, studuje lidské chování a jeho případné hranice determinace pro celkové životní postoje.

To, že běžně laičtí blogeři usilovně zčásti z nevědomosti, zčásti z účasti na vlastenecko - křesťanské svaté válce za rodinu, neustále směšují pohlaví a gender, ještě lze jakž takž pochopit. Ale politici by měli ve svých veřejných prohlášeních opatrně alespoň respektovat základní vědecké poznatky. Posouzení takového jednání je obecně na voličích.

Směšování pohlaví a genderu je v podstatě reliktem hluboce zakořeněného materialistického myšlení, které bychom klidně mohli označit za staromarxismus nebo paramarxismus. Výrazným podhoubím těchto studií na západě je tzv. pozitivistická filozofie, která tvrdí, že existuje jenom to, co lze zaznamenat či nějak změřit. Z hledáčku zkoumání pak vypadává celá psychologie a odpadají problémy, které nemají přísně kauzální (spojitý -> následek příčiny) charakter. Myšlení člověka je podle nich korelát hmotných stavů mozku, (tedy cosi univerzálně stejného). Velmi podobně hlásali marxističtí materialisté tzv. prvotnost (determinaci) hmotných (v našem případě anatomických) jevů před nebo nad jevy psychickými (ideálními). Tento způsob myšlení pak vedl k cynickému odhození jakékoli morálky a v lidech vychovával postoje a pocity akceptování jednání z pozice síly. Proto jsme dnes v takovém marasmu, protože nyní nevíme, jak morální jednání ukotvit mimo náboženství.

Liberálové se v reakci na tyto jevy zhlédli v lidských právech. Někomu to může připadat jako náboženství, ale mně se naopak zdá, že tato spiritualita končí na hranicích esoterického tušení něčeho nedefinovatelně krásného, jako je láskyplné přitakání životu. Pozitivisté nalevo i napravo však potřebují pořádně a neomylně až univerzálně definované popisy všech jevů. Zajímavé je, že i klasický katolicismus sklouzl v této vlně pozitivismu k jakési vizi materializace vidění světa. Mně znalému některých historických souvislostí naopak nepřijde nic divného na tom, že se víry často zmocňují jen kariéristé a hlasatelé zcela protichůdných myšlenek, které upírají člověku jeho rozkolísanou svobodu.

Ale zpět k podstatě problému. Z pozitivistického (anatomického) popisu nelze odvodit zcela originální motivace a způsoby prožívání pohlavnosti. Podobně lze z hmotných měření stavu mozku sice odvodit některé emoce a částečně tím vysvětlit určité lidské postoje či úmysly. Ale žádné měření v mozku nemůže nikdy přečíst skutečnou lidskou větu. Nelze predikovat (předvídat) postoje člověka, který rozkolísaně často pochybuje o své právě vyřčené větě, jak nás poučil již filozof Descartes. Pokud tedy někdo chce tvrdit, že myšlení člověka je univerzálně determinované (omezené, dané) anatomickým popisem těla, zcela tím popírá svobodu myšlení, existenci imaginace a originality apod. Takové úvahy pak vedou k nepochopení jinakosti jako takové. Proto, jak sama o sobě zde sdělila, nábožensky založená blogerka Šiander vychází z této pozitivistické premisy determinace a předpokládá, že všechny ženy prožívají pornografii zcela stejně. Popírá tím jakoukoli možnost popření univerzální platnosti jednotného pojetí a určení ženy podle biblických vyjádření, (i když i to je značně pochybné a vyvratitelné). Exkluzivita fundamentálně vypjatých heterosexuálů jde tak daleko, že by chtěli jiným určovat, jak mají svou sexualitu prožívat.

Chtěl jsem jen poukázat na kořeny tohoto myšlení. V drtivé většině postojů neschází sdělování vlastní pravdivé heterosexuální či emocionální výpovědi o životní zkušenosti. Jenomže mnozí se, byť v dobré vůli, mýlí. Myšlení a imaginace není ničím determinováno. Teď si zamanu a v myšlenkách jsem na Marsu. Každý to zná a ví, že se lze přenést prostřednictvím snu kamkoli, třeba k vytoužené milované osobě. Podobně by se našlo jen málo lidí, kteří by popírali existenci šoku, stresu či strachu z překvapivé nebo nepříjemné události. Strach, jak známo, zkracuje dech. Proto máme trému na veřejnosti. Po dopravní nehodě se strach může zabydlet v lidském organismu na dlouhou dobu, a dokonce objektivně ovlivnit pozitivistické tělesně anatomické zdraví.

Nikdo asi nemůže přes veškerou empatickou snahu zakusit pocity jiného. Často nerozumíme ani svým dětem, milovanému partnerovi. Někdy se nevyznáme sami v sobě, rozpolceni protichůdnými požadavky například od manželky a současně třeba od matky. Tato nerozhodnost je jasným důkazem, že dokonce musíme užít svobodu volby, a to prosím máme v mozku stále stejný hmotný korelát. Tuto svobodu nelze předem plně předpokládat. Jsme odkázáni na rozkolísaný svět sdělovaných představ, kterým chceme často zabránit, aby nás nevhodně neovlivnily. Proto se držíme sociálních konstruktů, předsudků a stereotypů, kterými sounáležíme a máme důkaz vlastní oprávněnosti „správného“ cítění.

Na buněčné mikroúrovni je každý člověk i anatomický originál a z toho plyne také určitá tendence k originálnímu prožívání. Zde pramení naše svoboda. Mnohé ženy se svobody bojí. Doufají romanticky, že je muži před svobodou uchrání. Je to stereotypně bezpečné, a proč ne. Ale pro každého v každé době to bezpečné či zajímavé být nemusí. Ženy byly k feminismu v podstatě donuceny. Již v důsledcích první světové války musely ženy masivně přejít do výroby. Důsledkem byl následný emancipační volební úspěch a některé sociální výdobytky. Druhá světová válka ještě více setřela ekonomické nerovnosti a závislosti ženy na mužích. Muži si tedy feminismus ve značné míře vyrobili válčením mezi sebou. Muži předstírají, že tomu tak není a ženy si často sypou popel na hlavu, aby zlehčily přirozenou emancipaci ženy. To je každého osobní věc, jak se chová ke svým blízkým, co si s nimi dohodne, nevede-li to k nezákonným výstřelkům, které se bohužel občas vyskytují v míře, která v civilizované a moudré společnosti dokonalého bílého muže šokuje.

Proto jsem spíše na straně Istanbulské úmluvy. Není však třeba žádného fanatismu. Je-li nějaká věc problémem rozkolísaného lidského cítění, chce to čas na přirozenou změnu. Mnoha lidem to již dochází a věřím, že za dalších pár let nebudou lidé věřit, že někdo popíral rovnost v otázkách lidského cítění. Sice lze technicky říci, že můj smutek je větší než tvůj, ale dokázat to nelze, a přesto smutek snad nikdo nepopírá.