Falšování a manipulace historickým povědomím

Co by měli Němci udělat na sjezdu? Rozpustit onen spolek právě v Čechách. Bylo by to opravdové gesto smíření a přátelský symbol – zbavit se nánosu sudetismu, který je prostě odbytou historickou etapou.

Pan Posselt sice napřed vyvedl svůj rozhovor na iDnes k titulku, že nesouhlasí s Benešovými dekrety. Vypráví o nich pohádky, že prý ony jsou legalizací vyhnání Němců z Československa. Není to samozřejmě pravda celá. Jde o jeden z článků legalizace, který nelze odvolat. Naopak jej lze považovat za lidské gesto v nastalé situaci. Bez dekretů a jejich stvrzení spojenci a tehdejší československou legislativou by transfer obyvatel dopadl krvavěji a s mnohem více oběťmi.

Je dobré si připomenou jistou metahistorii mezinárodního charakteru. Zatímco v Jaltském (Krymském) protokolu spojenců se hovoří jen o posunu polské hranice na západ na úkor Německa, pak v Postupimi dochází k uznání již probíhajícího transferu obyvatel.

XII. Spořádaný transfer německého obyvatelstva

Tři vlády prozkoumaly tuto otázku ze všech hledisek a uznávají, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli transfer musí být prováděn spořádaně a humánně. Poněvadž příliv velkého počtu Němců do Německa by zvětšil břemeno, které již doléhá na okupační úřady, soudí, že by tento problém měla zkoumat především Kontrolní rada v Německu a přihlížet přitom zvláště k otázce spravedlivého rozdělení těchto Němců do jednotlivých okupačních pásem. Dávají proto svým zástupcům v Kontrolní radě příkaz, aby co nejdříve svým vládám oznámili, kolik takových osob již přišlo do Německa z Polska, Československa a Maďarska, a s ohledem na nynější situaci v Německu podali odhad, v jaké době a jak rychle by měly probíhat další transfery. O tom se současně uvědomují československá vláda, polská prozatímní vláda a Kontrolní komise v Maďarsku se žádostí, aby zatím zastavily další vyhánění, dokud zúčastněné vlády neprozkoumají zprávy svých zástupců v Kontrolní radě.

PŘÍLOHA 6, PROTOKOL JEDNÁNÍ POSTUPIMSKÉ KONFERENCE (Prameny: The Conference of Berlin, díl II, s. 1478–1497; The Conference at Potsdam, s. 1258–1278; Teherán, Jalta, Postupim, s. 350–356; Mezinárodní konference, s. 583–600. Přílohy I a II se zde nepublikují – tím zde se označuje publikace Postupim a Československo, Milan Churáň)

V dalších návazných bilaterálních i skupinových jednáních se objevily námitky k transferu, které ovšem mají charakter organizačně hospodářský. Vinu Němců na rozpoutané válce v tu dobu nezpochybňuje nikdo. Proti odsunu či vyhnání se protestuje a taktizuje, že nebude možné takové množství v Německu ubytovat a uživit. Není to samozřejmě pravda. Německo má takový úbytek obyvatel, že poválečný návrat je vlastně požehnáním pro rekonstrukci Německa.

Nedlouho po válce se vinou Němců zabývají dva velcí vlivní filozofové. Z hlediska totalitarismu systematicky Hannah Arendtová a z hlediska viny Karl Jaspers. Ani jeden z těchto filosofů se podrobně otázkou „sudetských“ Němců nezabýval. Oba hledali vyjádření a zdůvodnění odporu ke kolektivní vině. Karl Jaspers se konkrétně k „sudetským“ nevyjádřil vůbec. Hannah Arendtová však odsoudila sudetoněmecký nacionalismus, jako jednu z rozbušek války. Na druhou stranu odsoudila odsun Němců za tragédii v intencích kolektivní viny.

Před hlubším studiem podkladů odsun jako princip kolektivní viny vypadá. Jenomže při akceptaci všech dnes známých podkladů je těžké až nemožné rozhodnout nakolik byl koncept kolektivní viny motivován coby hlavní příčina vyhnání. Při rozhodnutí tří hlavních spojenců o posunu polské hranice na úkor Německa byl transfer Němců z Československa (a Maďarska) značně lidštější, jelikož se neodehrával naprosto živelně a bez pravidel tak dlouho jako v Polsku.

Odsunu se vyhnuli ti Němci, kteří prokázali antifašismus. Takových Němců se odhaduje až deset procent. Z určitého hlediska se dá považovat předpoklad, že ti co neprokázali antifašismus lze všechny považovat za fašisty. Jistě se to netýkalo dětí. Ale bylo myslitelné odsunout otce fašistu bez jeho rodiny? Smyslem bylo odsunout pochopitelně fašisty, které ovšem nebylo možné oddělit od jejich rodin a leckdy nebylo možné fašismus dokazovat zapírajícím, kteří „jenom“ přijali fašistické výsady v původní domovině. Tím, že přijali „sudetští“ říšské občanství se stali podezřelými ze zrady vlasti a odsun byl vlastně také pro jejich bezpečnost a přežití. Všechny odsuny nebyly pochodem smrti, jako tomu bylo na konci války, kdy se třeba evakuovaly koncentrační tábory a tisíce lidí zmizelo beze stopy. Jedním velkým příkladem je třeba osud Josefa Čapka. Doporučuji každému si ten příběh přečíst a samozřejmě i to kolik let po válce manželka Josefa neúspěšně hledala.

Nakonec je ošidné mluvit s dnešním odstupem o kolektivní vině a „scházet se na místě činu“. Jsem snad já narozený na začátku šedesátých let odpovědný za vyhnání? Mám jistě pro onu tragédii pochopení a soucit se všemi oběťmi. Nejsem hrdý na vykonavatele a stále si myslím, že je potřebné zločiny té doby zkoumat. I když nebude nikdo potrestán, je potřebné zveřejnit maximální množství faktů a poukázat na konkrétní viníky. Nakonec jsme také nepotrestali drtivou většinu našich komunistických „katů“, alespoň jsme však zveřejnili jejich zločiny a tu a tam ukázali jejich tvář. To má smysl.

Nakonec chci odmítnout snahu na základě citací ze spisku podivného historika Milana Churáně převracet historická fakta o vyhnání Čechů ze „Sudet“. Pan Churáň to líčí jako by zabráním Sudet přišla do Čech spravedlnost. Dokonce prý proti Čechům prakticky nikdo nevystupoval. Utíkali bezdůvodně sami a pak se dobrovolně vraceli. Bude možná nutné zdlouhavě a podrobně tyto spekulace vyvrátit. Nejsme padlí na hlavu.

Nevěcné útoky se množí bohužel z obou stran. Plánovaný sjezd Němců nevytyčil hranice a témata pozitivní přátelské diskuze. Nedorozumění se prohlubuje a na svůj názor má právo samozřejmě každý. Přiznám se, že osobní ataky v tomto tématu se mi naprosto hnusí. Mluvíme o neštěstí miliónů lidí na obou stranách konfliktu a budeme se u toho hašteřit, pomlouvat a nálepkovat? Tak smíření a přátelskost nevypadá. U nás se rozvinula celá plejáda historizující literatury na téma nespravedlivého osudu některých Němců po válce. Rudiš, Tučková apod., nelze opominout skvělý film Habermannův mlýn. Čekal bych z německé strany také trochu pozitivních a přátelských či obdivných postojů. Třeba kdyby nejen pan Posselt odtajnil, kdo je jeho nejoblíbenější český spisovatel, co na Češích obdivuje, co českého má prostě rád – třeba knedlíky?