Evropské hodnoty a národní egoismus

V poslední době se naše společnost tváří, že hledá evropské hodnoty, které bychom měli chránit, ale … nemůže je nikde najít. Dávám všanc hypotézu, kde jsou tyto hodnoty přehledně zakotveny. V Listině základních práv a svobod.

V návaznosti na různě laděné katechismy místních kazatelů, uvědomil jsem si, že zde chybí pravá diskuze o tom, o co se hraje. Zpočátku začínám prvním článkem zákona, jenž předchází ještě preambule, která je spíše vhodná na závěr diskuze, neboť shrnuje hutně to, co je v zákoně postupně rozvedeno. Slibuji, že se na konci k preambuli vrátím. Pomocným vodítkem k realizaci Katechismu lidských práv je mi publikace nakl. Linde Praha z roku 1999 autorského kolektivu vedeného Prof. JUDr. Václavem Pavlíčkem; tj. plné znění zákona s komentářem.

Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod. Ve znění: zákona č. 162/1998 Sb. Hlava první. Obecná ustanovení:

Článek 1

Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.

V tomto článku jsou vyjádřeny principy, tak jak se vyvinuly od dob ústav severoamerických kolonií a též v článku 1 Deklarace práv člověka a občana z 26.8.1789 vyhlášených Národním shromážděním vzniklým z francouzské revoluce. Tenkrát článek zněl:

Lidé se rodí a zůstávají svobodní a rovní v právech. Společenské rozdíly se mohou zakládat, jen pokud to žádá společenský prospěch.

Po prožitcích druhé světové války Valné shromáždění OSN ve všeobecné deklaraci lidských práv vyhlásilo toto znění článku:

Všichni lidé se rodí svobodni a rovni v důstojnosti i právech. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Zdroj práv a svobod občanů není darován státem, ale ani nějakým bohem, prostě jen rodiči, tudíž vyplývá z přirozenosti světa. Člověk se již nemusí kvalifikovat nějakou příslušností k nějakému systému myšlení, ale od svého počátku je člověkem. Jedinou hranicí jeho práv a svobod jsou práva a svobody jiných.

V české formulaci vidím hrozbu ve vypuštění slova „všichni“. V našem prostředí dnes se to jeví jako příležitost pod nějakými záminkami některé lidské bytosti vyjmout z oné rovnosti a důstojnosti. V 90-tých letech se pravděpodobně všem jevilo, že jde o všechny lidi zcela samozřejmě. Nejde o nějakou hnidopišskou legraci, protože skutečně zde pramení jakési podivné právo výlučného postavení a bezpečnosti bílých evropských národů před různobarevnými hordami migrantů. Slovo všichni je v deklaraci OSN proto, aby bylo zcela jasné, že tato práva nepodléhají ani státnímu občanství. Tedy platí i pro osoby bez státní příslušnosti.

Zákonodárci si možná mysleli, že nám navždy bude jasné všechno z principu rovnosti před zákonem, který platí pro všechny stejně. Nyní nejde jen o zákony, jde současně i o vztah k oné důstojnosti. Věc se viditelně zproblematizuje připomenutím, že iniciativa jistých „křesťanských“ poslanců chtěla do ústavy zakotvit výlučnost (exkluzivitu) manželství jen pro vztahy mužů s ženami. Tito poslanci si ve skutečnosti nemyslí, že rovnost homosexuálních jedinců před zákonem o manželství neplatí. Z čeho vycházejí? Z tvrzení, že homosexualita není přirozená. Svět již desítky let ví, že je. Nicméně se otázka neustále vrací, ale reálný vyvracející doklad odpůrci normálnosti homosexuality nepodávají. Pokusy vyvolávat na svět staré zapomenuté výsady, výlučnosti (exkluzivity) bohužel zcela jistě nezmizí mávnutím kouzelného proutku.

Slova nezadatelnost, nezcizitelnost, nepromlčitelnost a nezrušitelnost znamenají v souhrnu, že nikdo nemůže být zbaven svých práv ani zákonem, ani se jich sám nemůže vzdát individuálně či kolektivně.

Nezadatelností se rozumí, že jednotlivec nikdy nemůže obětovat celou individualitu ve prospěch státního celku, ale jen k hranici přiměřené lidské důstojnosti. To, co tvoří tyto nezadatelné základy může být v budoucnosti reklamováno a třeba odporem proti státní moci k platnosti přivedeno. Nikdo se tedy nemůže stát ani podle zákona či dobrovolně otrokem.

V praktické rovině to znamená, že třeba ve vztahu manželském sice dle osobní dohody o fungování domácnosti žena pravidelně umývá nádobí, ale není to definitivní ustanovení a vždycky je možné tuto dohodu přehodnotit podle principu rovnosti, na což lidé často zapomínají a na to, na co si zvykli, pohlížejí jako na jedinou danou realitu. Prostě po letech v diskuzi klidně může dojít, a občas by mělo, ke změnám uspořádání bez hádek a donucování. Bohužel lidským vztahům vládne spíše pohodlnost než nasazení pro souhru, lásku a spolupráci.

Některé mezinárodní úmluvy předpokládají, že ani v případě smrtelného ohrožení národa nebudou za výjimečného stavu tato základní práva zrušena. Některé dnešní politické strany se však domnívají, že lze migranty v tomto smyslu postavit mimo tyto úmluvy, neboť migrace prý ohrožuje život evropských národů. Alespoň víme, na co ve skutečnosti tyto strany útočí. To, co by v tomto smyslu prosadili vůči migrantům, použijí pak i pro vlastní národ, protože se budou vždy cítit ve svých obavách někým dalším a dalším ohroženi. Ohrožení určitě vyřešením problémů migrace neskončí. Tak se do otroctví v budoucnu při jejich vítězství ve volbách může dostat každý, i ten, co si myslí, že je dnes s nimi na jedné myšlenkové lodi.