Evropa v područí Ukrajiny?

Ukrajina je pro Evropu stejně nebezpečná jako Rusko. Navrhovat v této chvíli vznik Evropské armády, de facto pro momentální potřeby Ukrajiny, ale hlavně pro obejití či prolomení neútočné povahy NATO a potažmo evropských zemí, je holý nesmysl.

Ukrajina zdědila právní i volební systém Sovětského svazu. Vytvářila si podobný styl vládnutí. Zdědila podobný přístup ke korupci, kterou vidí jako zvykové právo. Ukrajinskou ekonomiku vedou oligarchové, kteří jsou pro nás na západě naprosto anonymní osoby. Vůbec nevíme, jaké úmysly a názory tito lidé mají.

Evropa měla velmi dlouho možnost si vlastní bezpečnost včetně armády vytvořit. V rámci Minských dohod se zmiňují bezpečnostní garance Německa a Francie. Ke konci těchto smluv nedodaly tyto dvě země nic podstatného. Přehodili horký brambor na USA.

V nastalé situaci, kdy po případném příměří, v dojednání trvalého míru vůbec nedoufám, bude Ukrajina zcela jistě připravovat osvobození svých ztracených území. Do takové války by jistě chtěla zapojit „Evropskou armádu“. Evropa se nemůže změnit v trvalý servis ukrajinské bezpečnosti, stejně jako nemůže být záchrannou azylovou organizací pro všechny uprchlíky světa. Musíme se naučit pěstovat opravdové důstojné vztahy se světem a dopřát světovým regionům rozvoj a spolupráci.

Evropa se tváří uraženě a rozhořčeně, když ji někdo zkritizuje. Není lepší důkaz zpozdilé imperiální nadutosti. Už i v rozvojovém světě nás některé země dohánějí i v některých ohledech předhánějí. A to je dobře, protože pak nebudou z těchto zemí utíkat k nám.

Dnes jsou v módě různé historické analogie. Často velmi falešné, až to bučí. Srovnávání nynějšího jednání o Ukrajině se situací někdejší Mnichovské dohody z roku 1938 nemají žádný větší význam, než básnicky metaforické či parabolické přirovnání. Tehdy neexistovalo paritní jaderné odstrašení. Neexistovalo ponětí o sebezničujícím globálním konfliktu. Lidská práva byla popelkou. Sociální situace některých zemí byla hrozivá. Stačila jedna globální finanční krize a v neodolném systému mezinárodního práva okamžitě zahrozila válka.

Vidím zcela jinou analogii založenou na faktech. První i druhou světovou válku rozpoutala Evropa. Člověk by se pomalu bál, že slovutným evropským hodnotám chybí veškerá soudnost, pokora totiž určitě, byť se vydáváme málem za svatyni křesťanské lásky. Vedle jakýchsi fanaticko demokratických hodnot vyvážíme současně válečná utrpení. Na „evropské“ hodnoty se umíralo, za „evropské“ hodnoty by se mělo opět umírat pod taktovkou ukrajinské tisícileté národnostní řevnivosti.

Rozumný a moderní Evropan se nemůže jednoznačně postavit na stranu konfliktu mezi Rusem a Ukrajincem. Mají příliš stejné cíle. Podobně nelze rozlišit spravedlivou historickou stranu mezi třeba Polákem a Ukrajincem, kteří momentálně sice zrovna neválčí, ale historické šrámy mezi sebou mají ohromné. Z vnějšího pohledu je to pravda i lež současně. Podle toho, komu popřejete momentálně více sluchu k jeho „narativu“.

Vlastně díky tomu, že v žádném politikovi nevidím rvalé zalíbení, jsem schopen respektovat dobré promluvy k věci a vidět různé bláhovosti bez ideově zbarvených politických iluzí. Mými oblíbenci jsou umělci a filosofové všeho druhu, pokud se nemíchají do exekutivní politiky. Takové vidění světa osvobozuje od plandání ode zdi ke zdi. Dnes má v něčem jistý Vance třeba pravdu a zítra ji mít nemusí.