Ekonomie popírání a smysl odpovědnosti

Stále zde silně zaznívá názor, že Evropa, ale zejména ta středně východní – nekoloniální, nemůže vycházet z nějaké odpovědnosti za staleté zotročení afrických zemí. A co například obraz Evropana v Africe?

Obraz Evropana v Africe není nejrůžovější. Ze všeho nejvíc vyvstává obraz pokrytecký. Evropané údajně do kolonií vyváželi civilizaci, někdo dokonce tvrdí, že občanskou společnost. Ovšem prosazovali ji tam jaksi otrocky. Za dob různých okupací vnutily evropské velmoci africkým zemím různé dluhové závislosti. Nadále tyto závislosti podporuje vojenský průmysl, který vyzbrojuje systematicky tamní země hlava nehlava. Nadbytek zbraní v Africe samozřejmě vyvolává nadměrné násilí, v němž ani nelze poskytovat bezpečně jakoukoli pomoc.

V článku pana Smrčka  se přímo uvádí, že: „Současní Evropané prostě s tím příběhem nemají nic společného …“ Příběh kolonizace tedy skončil, ale jeho důsledky nikoliv? Podle této logiky by snad automaticky měly zaniknout dluhy afrických zemí. Pokud v Evropě dlužník zemře, jeho dědicové mají právo odmítnout dědictví a vyhnout se dluhové pasti. Mimochodem v článku pana Smrčka slovo dluh vůbec nenajdete. Naopak pojem občanská společnost se vyskytuje hnedle třikrát.

Oprávněnost mezinárodních dluhů je velmi sporná. Africké reprezentace mnohé vypůjčené peníze zpronevěřily. Vracet je mají generace Afričanů, které s tím nemají nic společného? Proč potom léčením MMF byly seškrtané africké sociální a vzdělávací rozpočty? Tato vnucená kontinuita závislosti se nazývá neokolonialismem. Těžko můžete budovat občanskou společnost na nulovém ekonomickém základě. Afrika nemá žádný vlastní investiční kapitál, nemá fiskální samostatnost, nemá přiměřený přístup na mezinárodní trh.

Evropa prý nemá za stav africké ekonomiky žádnou odpovědnost, protože kolonialisté vymřeli. V Africe naopak ovšem nevymřeli dlužníci. Zde se odpovědnost na věčné časy automaticky předpokládá. Památný slib z roku 1996, kdy Evropské země přislíbily seškrtání afrických dluhů padlo na vrub neodpovědnosti. Jaksi se na něj zapomíná. Je to pokrytecké až na půdu.

Evropa se sama definuje jako občanská společnost s volným pohybem zboží, kapitálu a osob. Na hranicích Evropy však trh náhle končí a začíná co? Dál jsou jen lvi, říkalo se ve starověku (Hic sunt leones). Odpovědný ekonomický migrant přijede do Evropy pln důvěry ve spravedlivou soutěž ultratržní společnosti, aby zjistil, že je méně než občan „evropské říše římské“. Neodpovědný migrant je na tom neskonale lépe. Žije bez iluzí z humanitárních dávek.

Srovnání údajné malajské občanské společnosti s africkou mne upřímně rozesmálo. Obecně se ví, že Malajci existují pod tvrdou knutou čínského kapitálu a čínských tržních příležitostí. Index občanských svobod v Malajsii je jeden z nejnižších. Je to podivný paradox, jak hlasatelům tržní občanské společnosti imponují autoritativní ekonomiky založené na dumpingových cenách, jež umožňuje nekontrolovatelný útlak v oblasti pracovních výkonů za minimální ceny.

Pokud je smyslem ekonomiky zapomínání, tak se nic nemění na postřehu nejen Karla Marxe. Kapitalismus svou politikou zapomínání odpovědnosti za kulturní, ekologické i přímo zločinné škody převádí náklady svých ziskových operací na obecný dluh občanské společnosti daňových poplatníků. Jinak řečeno, škody zaplatí vždy občané, zisky si rozdělí kreativní podnikatel. To je princip ideologického boje o regulace podnikání.

Koneckonců není to žádná náhoda, že „kapitalističtí“ leadři tolik brojí proti humanitnímu vzdělání, které občanská společnost nepotřebuje, na rozdíl od technického vzdělání, které rozhodně netrvá na vyvolávání vzpomínek a připomínání odpovědnosti. Naštěstí si ještě stále část společnosti myslí, že paměť, odpovědnost a etiku potřebujeme. Potřebujeme ji právě pro budoucí uspořádání rovnoprávných vztahů. Popírání kolonialismu, neokolonialismu nebo následně i holokaustu, (jehož protagonisté již také téměř vymřeli), se nevyplatí, protože je budeme nuceni prožít znovu.  Někdo se na to těší a přímo k tomu směřuje. Rozhodně je současně s tím jediný ideální občan, hetero, bezbarvě bílý pán tvorstva (zejména žen), antineomarxista, antimigracionacista …