Dva rozstřely a jedna pravda

V poslední době oceňuji sérii rozhovorů cyklu Rozstřel zde na iDnes. Zaujaly mě dva z nich v poslední době. Rozhovor s Hanou Marvanovou a s Otakarem Foltýnem.

Senátorka Hana Kordová Marvanová se z pozice zastupující advokátky dvou rodin postižených střelbou loni v prosinci na UK zabývá rozpory ve výpovědích policie veřejnosti v časové posloupnosti. Srovnáním citací vyplývá, že se stanoviska policie měnila. Titulek tohoto rozhovoru zní: Ani ze spisů není jasné, kdo pátrání po střelci z fakulty velel, říká Marvanová.

Velice klidným a věcným způsobem Marvanová rekapituluje fakta kolem střelby, takže po vyslechnutí rozhovoru není až tak podivné a zbytečné, že nakonec vznikla vyšetřovací komise i díky hlasům vládnoucí koalice. Skutečně je zapotřebí dokonat transparentní obnažení celého vyšetřování. A vůbec nejde o dehonestaci policie. Policie v drtivé většině pracuje správně. Jde o to, aby zítra jiný střelec nevyužil stejných slabin, které nyní vysvítají ze závěrů vyšetřování policie.

V kontroverzi k tomu jsem dokázal doposlouchat rozhovor s Otakarem Foltýnem, který je bohužel plný smutné demagogie. Titulek tohoto rozhovoru zní: Máte právo na svůj názor, ale nemáte právo na svá fakta, říká plukovník Foltýn. Vládní koordinátor strategické komunikace vlády, podle mne, stále nedokáže jasně vysvětlit, co je nebo má být náplní jeho poslání.

Nešťastně přebírá agresivitu a aroganci vládní rétoriky, která se pomalu stává nejtragičtějším rysem nynější vládní politiky, která odrazuje již na první dojem. Neustálé poučování o údajné jedné vládní pravdě vyvolává v nás pamětnících napřed úsměšek, ale později nesmiřitelné rozhořčení. Opravdu musíme třicet let po revoluci opět poslouchat kecy, které produkoval omezený komunistický aparát? Pamatuji dobře, jak dělníci na jakémsi shromáždění před listopadem reagovali na podobné řeči jistému aparátčiku Štěpánovi skandováním: My nejsme děti. Pane Foltýne, my nejsme děti, aby na nás platily poučky o jedné právní vládní pravdě.

Když vezmu pana Foltýna za slovo a zamyslím se nad jeho nehorázným tvrzením, že mám sice právo na svůj názor, ale nemám právo na svá fakta, musím konstatovat, že zřejmě mluvčí neví, co znamená slovo právo, stejně tak co znamená slovo fakta. Kdyby uvnitř rozhovoru věcně vysvětlil tento rozpor, pak bych nemusel psát tyto řádky. Když dobře posloucháte, tak se pan Foltýn dobere sdělení, že pravdou je vědecký konsens. To by bylo v pořádku, kdybychom za sebou neměli v historii tzv. Vědecký komunismus. Pan Foltýn současně v rozhovoru argumentuje, že když naše bezpečnostní služby zpívají stejnou písničku, musí to být pravda. Asi vnímá bezpečnostní služby jako vědecké instituce, podobně se za ně vydávaly komunistické instituce. To je dnes i v historickém kontextu kantovské etiky svobody nemyslitelné!

Česká republika se nyní díky poškozenému kognitivnímu aparátu proslavuje vizí jediné a konečné pravdy, jako za komunismu. Nejvyšší stadium kapitalismu je tu?! Pokrok v myšlení je dán hledáním nových faktů, případně jejich popřením, novým vysvětlením. Svobodná společnost se vyznačuje tím, že má právo na svá fakta. Na vlastním nezávislým a neutrálním prověření stávajících faktů a případným nalezením faktů nezmíněných na základě opomenutí, kterému se často říká vznosně „utajované skutečnosti“, stojí svoboda slova. An Foltýn se nemůže divit, že jej příčetní občané této země podezřívají z cenzorismu, který je skryt za insitním utajováním podstaty a důsledků právní úpravy utajení v naší zemi.

Tím krajně pravdě nepřátelským zákonem je zákon 412/2005 Sb., Zákon o ochraně utajovaných informací. Proti tomuto zákonu bychom potřebovali nového ombudsmana, protože v dnešní éře „vládou totálně ovládanou umělou inteligencí“ se všichni stáváme loutkami manipulujících Foltýnů. Téma ovšem pro svou rozsáhlost nelze dořešit v jednom blogu, ale je nyní jasné, že této problematice nyní musíme ve vlastním zájmu o svobodu slova věnovat maximální pozornost. A hlavně nesmíme tak hltat silácká až výhružná vyjádření ohledně jedné „univerzální“ pravdy jistého koordinátora. Univerzální pravda byla vyvrácena právě vědeckým konsensem, který tak reagoval například proti logické věrouce, že „Bůh je nejvyšší a nic vyššího nad něj není“. Takto univerzálně uzavřená pravda zapovídala jakékoli zkoumání světa, což bylo v moderním světě převážně odmítnuto. Nevím proč bychom se měli k tomu vracet právě my, kteří s tím máme hluboké a velmi četné historické zkušenosti.