Doba postpravdivá… a co já s tím?

Doba postpravdivá je z mnoha úhlů od počátku světa. Samozřejmě, ti , co jsou u moci mají svou pravdu, než je někdo s jinou pravdou vystřídá. Nic se nezměnilo. Nebo ano?

Komentátoři vytáhli na světlo s pojmem postpravdivosti po prohraných amerických prezidentských volbách. Přihráli k tomu vše vysvětlující Brexit. Jsou to politické relikty postpravdy? Clintonová a Skotsko či izolovaný Londýn?

Kdysi jsem absolvoval seminář hlubinné psychoanalýzy biblického textu. Po úvodní teoretické části jsme si vylosovali jména některých starozákonních biblických postav. Na mě vyšla postava trochu abstraktní, jaksi kolektivní, vylosoval jsem si postavu Lid. Potom jsme vytvářeli sousoší na konkrétní místa příběhů např. o Saulovi nebo Davidovi. Potom jsme si vykládali o pocitech při účasti v těch sousoších. Já jako Lid jsem neustále ležel na zemi a na mém krku, podle milosrdnosti jenom na zádech, měl někdo vítěznou nebo vládnoucí nohu. Věřte mi, je to docela užitečná zábava mezi přáteli.

Na pozadí semináře člověk snadno zakusí, co je to provoz pravdivosti. Existují tedy pravdy v dnešním světě? Nebo je všechno jen motivující rétorika? Jako postava Lid jsem vnímal coby pravdu bezvýchodnost v úsilí po svých touhách se jen narovnat, na chvilku si oddechnout atd. Ostatní vyhrávali a prohrávali svoje pravdy a všichni jsme si pak vykládali o svém postoji k pravdě nejvyšší. O postoji k Bohu. Tím vás samozřejmě nebudu unavovat. Pravd je mnoho a jsou-li určeny lidu, tak jen mimochodem a v rétoricky nejasných fabulacích. Lid je nástroj té či oné pravdy. Ani čestný volební výsledek nezakládá vítězství nějaké pravdy.

Pravdy jsou totiž také krátkodobé a dlouhodobé. A ještě k tomu se vyvíjejí. S jinými přáteli jsme hráli také hry na „velitelské dny“. Velitel nějakého dne má pravomoc rozkázat cokoliv, ale druhý den, ten, jemuž rozkazuje, mu to může vrátit. Pak jsou také situace životních her, kdy jeden muž miluje dvě ženy nebo dvě ženy milující jednoho muže, ale tyhle pravdy sem plést nebudeme. Skoro to vypadá, co člověk, to nějaká pravda. Nějaké udržování jedné pravdy v trvalém provozu nejsme jako lidé schopni. Vždyť už je to více jak sedmdesát let od světové války. A lidstvo opět zlovolně zpochybňuje pravdu míru. Když ne celosvětově, tak alespoň lokálně.

Samozřejmě jsou pravdy vesmíru, jichž jsme součástí a nedokážeme je zcela demontovat. Musíme se narodit, abychom mohli umřít. Toužíme po lásce, jejímž prostřednictvím plodíme potomky a vytváříme tak jakousi krásnou iluzi věčnosti. Jiní věří na kosmickou energii, která provází nesmrtelnou duši v nekonečné kontinuitě inkarnací. Svět a jeho pravdy umí být krásné i šálivé. Prostě tahanice o pravdy byly a budou, co na tom. Abychom se však toho světa mohli nadýchnout a užít si slastnou krásu, potřebujeme mír. Mír je ovšem takřka synonymum pro kompromis. Všude však můžeme slyšet nekompromisní provolávání lákavých pravd. A budeme-li spravedliví, některé z nich se i pozitivně naplňují. Nikdy to nebudou všechny.

Když se vrátíme k tématu, od něhož jsme sice úplně neodešli, pojem postpravdy je vlastně velice nebezpečný a rozvíjí vizi nějakého boje na život a na smrt. Podobně mi znělo, když po Brexitu britská premiérka suše podotkla, že by neváhala použít na obranu Británie jaderné zbraně. Podobné vymezení bychom si mohli brzy vyslechnout od Severní Koreje, od Íránu, od Pákistánu. Každý je připraven bránit své pravdy. O některých to jen tušíme.

Rozumný člověk na taková dmýchadla hádavosti nereaguje. Žádné jasně postpravdivé období dějin neexistuje. Současnost je zcela reálná a pádem žádného establishmentu se svět nezastaví. Ano, mohou se k moci dostat blázni. Nepoznáme to. Rozkolísané osobnosti paradoxně při vedení státu přinášejí prosperitu. Majíce svoje soukromé utajené, globálně neškodné zájmy, například sexuální apetit, drogy, či alkohol, vedou v důsledku toho k méně komandované, svobodnější společnosti. Naopak největší tyrani byli vždy příkladem ctností. Ani na to se spoléhat nedá. Spolehnout se musíme hlavně na sebe, že snad rozpoznáme, kdo povede naši zemi k vnitřnímu a vnějšímu míru. Snad tomu napovídá úsměv, sebeironický smysl pro humor?

Myslím, že pojem postpravda je vyspekulovaný. Pravdivé je nakonec to, co se stane, ať se nám to líbí nebo ne. Neznám případ v dějinách, kdy se po restauraci nějakého režimu, třeba po francouzské revoluci 1789 a Napoleonovi restaurace Bourbonů, nebyla skutečným totožným návratem. Proměněná společnost už byla zcela jiná a nakonec se restaurovaná moc udržela jen chvíli. Je dobré si uvědomit, že i velké převraty dějin udržují kontinuitu. Platné zákony se mění až za pochodu a některé věci, třeba sňatky, nikdo revolucí nezruší, ačkoliv by se to třeba někomu i hodilo.

Tedy: postpravda na rozdíl od reálného míru, překračujícího leckteré pravdy, neexistuje. Tím nechci zpochybňovat, že něco jako zmanipulovaná pravda vedoucí k vítězství neexistuje. Ale v rovině našich životů je pravdou to, co se nakonec stane. Reálný socialismus nebyl založen na nějaké veřejně přijatelné pravdě. Nicméně náš život v té době byl pravdivě odžit. Někdo získal, jiný se znemožnil. Rozhodně by nikdo nepožadoval odložit novorozeňata narozená za starého režimu do nalezince, protože se narodila v nepravdivé době. Proto: žádné obavy, když už jsme takřka vydrželi Zemana, tak i Trumpa zvládneme.