Deviace a norma

Věčná otázka, na základě čeho lze někoho vyloučit z většinové společnosti. Většinová společnost se ničím neustanovuje, prostě je jejích zástupců přirozeně nejvíc. Nejde tedy o zásluhu a politizace, která se ji snaží glorifikovat..

.. je zcela škodlivá.

Většinový člověk nemá žádný politický názor. Přiklání se tu a tam k něčemu, co se mu zdá zajímavé nebo výhodně, ale klidně to opouští, když dostane někde lepší příslib naplnění tužeb. Stejné je to s tělem. Evoluční náhoda, což není příliš rozdílné tvrzení jako zázračné boží stvoření, nám přiděluje tělo, z nějž realizujeme svoje životy. Jen menšina z nás je schopna s tělem nakládat tak, aby se drželo v co nejzdravějších mezích. Úplné zdraví je tedy také nakonec deviace proti většinové normě.

Deviace, coby odchylka je každé typologicky rozpoznané identifikování znaků, které se odlišují od dosud poznaných znaků výskytu, tudíž normality. Tedy vše, co se nevyskytuje v globálním měřítku je tedy deviací. Inteligence, zdraví, genialita, talent, homosexualita, tělesné vady, které nezastiňují jasné vědomí. Kdy celý ten korporát vylučovací normality vznikl? Dávno, dávno. Již v prvotní civilizační minulosti bylo identifikováno kmenové příslušenství. Někdo k nám patří a jiný ne. Později se z těchto kmenů vylouply náboženské komunity a národy. Nicméně vývoj civilizace osciloval v hranicích vylučování z normality, extrémně sem patří holokaust, a naopak revoluční výbuchy a rebelie, které vlastně byly bojem za inkluzivitu, tj. zahrnutí vyloučených do všeobecně platných práv a spravedlností.

Není tedy nakonec rozdíl mezi naivňoučkatým poslancem Foldynou, který objevuje na stará kolena zákoutí slova deviace a třeba poslancem Zdechovským, hájícím deviaci staromilského dědičného hříchu, pardon konzervatismu, který zachraňuje většinu normativních rodičů před nenormálními. Politické dějiny posledních tří tisíc let nám ukazují, že deviace hlásání nějakého vyloučení uvádí sofistikované protagonisty ke žlábkům moci. Je těžké se udržet v prostředí fascinujícího týrání kdejaké deviační party, která poukazuje posměšně nebo výstražně na nějaký ojedinělý úkaz a opakuje tento šamanský rituál vyloučení odlišného jedince, které přináší základní politickou zásluhu a legitimuje dotyčného šamana k udržování moci. V tomto smyslu nebyla éra křesťanství žádná selanka. Ale nepoučili jsme se. Stále tomu všemu věříme. Tělo je hříšné (již svatý Augustin ve čtvrtém století nl). Odlišnost je čarodějnictví.

Týrání a šikanování za kdejaké deviace jsou prostonárodním sportem, folklórem. Zakázat to nejde a využívat to politicky je zjevně nemorální. Je to vlastně hlásání kultu nevychovanosti. Vzrušující odvaha odseknout rodičovi, zařvat, že úča je kráva, vysmát se vyspělé spolužačce, že má deviantní poprsí, po kterém se vlastně všeobecně spíše touží, ale také je chvíli zdrojem posměchu. Je to tak snadné. Každý může začít sám u sebe a zbrzdit v sobě tu nevychovanost být nekorektní. Většinová společnost se udrží jedině tak, že si udrží nevylučující výchovu. Výchova není jen trestání, ale i dobrý vyspělý sympatický příklad.

Krásné dny všem.